Jawa – nejlíp chutná na ledu!

Ledová plochá dráha s mistry


Kdyby se mě někdo zeptal, co považuji za nejnesmyslnější lidskou činnost, odpověděl bych: „Dát si na záda padák, vyskočit ze zcela spolehlivě fungujícího aeroplánu a doufat, že se ta věc otevře...“ Ovšem po mé velké zkušenosti v Růžené tvrdím, že parašutismus má velkého konkurenta – závody na ledové ploché dráze!


Jawa – nejlíp chutná na ledu!

Když jsem si někdy před rokem a půl házel korunou, jestli mám rozběhnout projekt Na vlastní kůži (testování různých extrémních motocyklových disciplin), nebo se na to vykašlat a zůstat živ a zdráv, měl jsem chuť představit vám především dvě celkem sebedestrukční záležitosti. Sajdkárkros a ledovou plochou dráhu. Domluvit tréninkové odpoledne na sajdě s bratry Rozehnaly byla brnkačka oproti anabázi, jaká mě čekala při domlouvání ledovky. Bratři Klatovští se mi snažili maximálně vyjít vstříc. Alespoň z Tondových slov: „Jo, to podniknem; to bude sranda. Na to nikdo normální nevlezl a jen málokdo přišel s tím, že by si to chtěl vyzkoušet. Jen se přijeď pomazlit s cirkulárkou!“ jsem to tak pochopil.
Ovšem do hry už minulou zimu zasáhlo přesně to, na čem stojí nebo padá tenhle nádherně šílený sport. Počasí! Na okruhu se dá závodit za horka i za deště, motokrosové rozjížďky nezastaví ani nečekané sněžení, ovšem závody na ledové ploše se bez ledu a v 8 °C nad nulou prostě jezdit nedají. Rozhodně ne u nás, kde jsme odkázáni na přírodní dráhy, což přeloženo do obecné češtiny znamená rybníky. Jezdcům MČR v ledech tak tento sport přináší dvojnásobnou porci adrenalinu. Ta první přichází vždy pár dní před závodem při sledování předpovědí počasí.
Tenhle motosport prostě opravdu není normální. Celý podzim chystáte motorku, dodávku přestavujete na zimní provoz, vyrábíte zimní variantu motocyklového oblečení, předzásobujete se náhradními díly a přemlouváte kamarády, aby s vámi v zimě dobrovolně promrzli několik dní na nějakém rybníku v roli mechaniků, ale vůbec nevíte, zda pojedete sedmkrát, dvakrát, nebo jestli se vůbec svezete. Nemá-li led dostatečnou tloušťku, technický komisař závod prostě nepovolí.
 

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...
Letos to konečně klaplo a v sobotu 19. února jsme v sestavě David M. Bodlák – řidič a fotograf, Petr Pour – rezervní řidič, rezervní fotograf (podle zkušeností z Elefantů je dobré mít všechno rezervní) a já v roli figuranta vyrazili na závody MČR u obce Růžená u Milevska. Pro všechny to bylo první blízké setkání s ledovou plochou dráhou. Mě osobně nadchla atmosféra. V Růžené jsme si konečně zase užili to, co většina velkých letních závodů nenabízí. Jakoby se tam krásně zastavil čas. Pořadatelská služba složená z místních hasičů a myslivců, parkování na poli, místo tribun hráz, místo tratě a mantinelů jen zamrzlý rybník s vyhrabaným oválem, jehož okraje byly vyznačeny v duchu tradic větvičkami nějakého jehličnanu. Opodál pár pártystanů, které tvořily depo. A samozřejmě nezbytné klobásy, grog a vlezlá zima. Na první pohled bylo jasné, že jestli lze nějaký motoristický sport nazývat jako okrajový, do kterého se nikdo moc nehrne, tak je to právě tento. Na druhou stranu podívaná to byla famózní a na příští zimu všem motorkářům vřele doporučuji sledovat kalendář a udělat si výlet. Je to jedna z možností, jak se spolehlivě dostat ze zimní depky. To mi věřte!

gal_1_249.jpg

Drsňáci a dobrodruzi
Ne z článků kolegy Ivo Helikara, ale až v depu jsem pochopil, jak to vlastně v současnosti s ledovou plochou dráhou u nás vypadá. Je to záležitost hrstky odvážných dobrodruhů, kteří startují na prapodivných strojích z velké části vlastní konstrukce. Stáří ani výkon motoru nerozhoduje. V Růžené bylo na některých jezdcích dokonce vidět, že jim o body vlastně až tak nejde a že se přijeli v první řadě svézt pro zábavu. Vítězí se srdcem a mírou důvěry v ledový podklad. Protože když na to „strejdové“ sedli a zatáhli za plyn, tak se mi najednou udělalo nějak sucho v hrdle. Z mého pohledu jeli strašnou pilu, motorka nalepená na motorce a v zatáčkách levý konec řídítka skoro zabořený do ledu. Jako smyslů zbavení! V tu chvíli jsem si taky všiml, jak to s nimi hází, a pochopil jsem, proč mají vpředu moderní ledařské speciály robustní a drahou USD vidlici. Tonda Klatovský se mě zeptal, co na to jako říkám a jestli mám strach. Přiznal jsem, že respekt mám obrovský a že mě fascinuje ta rychlost. On mi na to odpověděl jen. „Rychlost? Tak to jsi ještě neviděl mistrovství světa, panáčku! My tu s bráchou vyhráváme, ale přitom jedeme na třetinu toho, jak se jede svět!“ Pak jsem na hrázi potkal i výše zmiňované mistry Rozehnalovy. Slova „podpory“ Marka, který je zvyklý hazardovat se zdravím v sajdě celé léto, zněla asi takhle: „Ty na to chceš vážně vlézt, jo? Tak to jsi blázen nebo sebevrah! Já bych na to totiž nikdy nevlezl...“ Korunu tomu ještě nasadil jejich mechanik Pípa, který prohlásil:„Oni ti vážně pučej´, jo? Tak na tohle si teda rád počkám!“
S řekněme „hodně rozporuplným hnutím mysli“ jsem se odebral do depa za Klatovákama a poprosil Tondu o nějaké dobré rady a základní poučky. Bohužel, neuklidnil mě ani on. Instruktáž vypadala asi následovně: „No, co bych ti k tomu řek, no; nejlepší bude, když ti nebudu říkat nic. Nejlepší je zapomenout na všechno, co jsi se o jezdění na motorce dosud naučil. Zkušenost mám takovou, že když jsem to půjčil nějakému motorkáři a povídal mu k tomu nějaký moudra, tak sebou praštil. Ale jeden kamarád, který na žádné motorce nikdy neseděl, s tím dokázal celkem obstojně kroužit. Prostě sedneš a uvidíš. A hlavně mi to nesmíš rozbít!“

Otázka důvěry
Motorka na ledovou plochou dráhu nemá žádnou startpáku ani externí startér. Prostě se roztláčí. Tahle Tondy Klatovského, se kterou jezdí i mistrovství světa, chytla prakticky na brnk. Ledový speciál má dvourychlostní skříň. Jednička je pouze na spolehlivý ostrý start. Zbytek závodu se odehrává na dvojku. Na další kvalt není čas ani prostor. Vše řeší obrovský rozsah využitelných otáček výkonného jednoválce. Mé první dojmy z motorky byly přinejmenším podivné. Je to takový extrémně lehký komár, který ve mně rozhodně nevzbuzoval důvěru. Pravou nohu jsem zaklesl do háku jako na plošině, levou nechal na zemi, respektive na ledu, protože ji stejně nebylo kam vecpat. Poslední slova, která jsem slyšel, než jsem roztočil motor, pronesl jeden z pořadatelů: „Myslíš, že z něj něco vypadne? Já myslím, že leda tak hovno! To bude držka, však počkejte!“
Řeknu vám to asi takhle, je úplně jedno, jak dlouho se před tím díváte na partu lidí, která smaží po ledě na krev, a vidíte, že to všem bez problémů drží. Ano, člověk by si řekl, že tomu všichni důvěřují a že přeci vůbec není čeho se obávat... Jenže jak jsem na to sedl a levá noha mi po ledě rejdila do všech světových stran, byla důvěra ta tam. První kolečko bylo hodně opatrné a v zatáčkách jsem se pořád viděl na zemi. Je to prostě led! Kupodivu jsem se nijak neobával pětašedesátikoňové cirkulárky, která se mi točila pod zadkem. Pořád jsem jen myslel na to, abych s tím nepraštil.

gal_2_249.jpg

Led není škvára
Moje představa o tom, že motocykl si jen tak volně klouže po absolutně skleněném ledovém povrchu, se rozplynula hned, jak jsem za to začal trošku víc tahat. Testovat ledovou plochou dráhu hned po závodech je pro začátek ten největší nesmysl, jaký jsme si mohli vymyslet. Led byl rozsekaný a děravý plný nepřehledných a nebezpečných kolejí. Tohle nebyla plochá, ale motokros na druhou! Ostatně jen tak pro zajímavost. Každý, kdo si myslí, že ledová plochá je skoro to samé jako klasická plochá, je na obrovském omylu! Ano, tyhle dvě disciplíny jsou příbuzné a mají spoustu společných znaků (motor, velká kola, oválnou dráhu, levou nohu mimo motorku...), ale to hlavní, tedy jak se vlastně jezdí, je úplně odlišné. Klasická plochá dráha ja postavená na tom, že se maximálně využívá jízdy v driftu na „utrženém“ zadním kole, které hrabe jako pominuté a jezdec tento efekt vyrovnává. Kdežto na ledu je utržení zadního kola ten nejvíce nebezpečný moment, kterého se každý obává. Průjezd zatáčkou na ledové ploché bych asi nejvíce přirovnal k závodům supermoto. Jezdec se snaží využít maximálního náklonu, při kterém hřeby na ledu pořád spolehlivě drží, a tím zdolat průjezd zatáčkou co největší rychlostí.
Jenže to je jen krásná teorie. Jak mi následně potvrdil Honza Klatovský, bratr Tondy juniora, najít důvěru v led trvá měsíce. Až potom člověk zjistí, že kvalitně vyrobené ledové pneumatiky drží na zmrzlé vodě ještě podstatně víc než zahřáté sliky na asfaltu! Já na to měl jen asi patnáct kol.

gal_3_249.jpg

Motokros natvrdo
Napsal jsem, že nastal motokros na druhou, což myslím zcela vážně. Při normálním motokrosu je zdolávání terénních nerovností tak nějak přirozené a i na zmrzlé půdě se vám podaří nějakou tu díru jakoby projet. Oranice je prostě měkčí. Jenže rozbitý led neustoupí a každou nerovnost chytáte jedním či druhým kolem pěkně natvrdo. Snažil jsem se jezdit více při vnějším okraji oválu, ale bylo to celkem zbytečné. Motorka dostávala jeden kopanec za druhým. Bez tlumiče řízení by to musela být rychlá smrt. Podvozek v tomto případě naštěstí fungoval na jedničku. Dlouho jsem hledal ten správný posaz. Lepit se skoro na nádrž jako Tonda s Honzou bylo pro mě utrpení. Zábava nastala až ve chvíli, kdy jsem se posunul víc dozadu. Ale pak nastal jiný problém s názvem levá noha. Vůbec jsem si totiž neuvědomil, že levé stehno mám pořád zatnuté v hodně nepřirozené, až křečovité poloze, takže mi po nějakém osmém kolečku začala noha mrtvět a postupně nesnesitelně bolet v třísle. Tak jsem zastavil a ptal se, co s tím. Honza mi jen řekl, že s tím nic nenadělám, že to je normální a že je to taky bolí, jen mají víc natrénováno. Že v zatáčkách strkají levou nohu na kryt primáru, aby to mohli ještě víc položit a zároveň ji nechali trošku odpočinout. Zkoušel jsem to, ale bylo to hodně krkolomné. Křeče v levém třísle byly nakonec tím, co mě donutilo zastavit a ukončit ledové řádění. Škoda. S každým kolem jsem se osměloval k většímu náklonu a zjistil jsem, že když se zrychlí, motorka se dokáže i celkem výrazně zklidnit a jízda na ní je pak čistější.
No, tedy, řeknu vám – jedna ze zkušeností, které bych si příležitostně dopřál ještě jednou. Věčná škoda, že se tyhle speciály pro ledovou plochou dráhu v inzerátech moc neobjevují, a když už, tak u nich není cenovka třeba 30 000 - 40 000?Kč. Bohužel... Je to adrenalin ve své čisté podobě. A mimochodem – druhý den mě z toho ledového „šináglu“ bolely ruce víc než z celého odpoledne stráveného v lese na enduru!
 

gal_4_249.jpg

Ledová garderóba
Prazvláštní sportovní disciplína samozřejmě vyžaduje i prazvláštní výbavu jezdce. Vzhledem k tomu, že se jezdí v silném a ještě silnějsím mrazu a všude kolem vás se točí kola, která dokážou roztrhat úplně vše, o co jen zavadí, je oblečení a ochrana závodníka nesmírně důležitá. Na druhou stranu sám Antonín jr. přiznal, že když už vás zadní kolo nějakého stroje atakuje, je úplně jedno, co máte na sobě. On, stejně jako jeho otec, už to zažil a není to žádná hitparáda. Kombinézy se používají buď kožené, kevlarové (Honza), nebo kombinované (Antonín jr.). V jejich případě zateplené, ovšem jinak jsem na republice viděl různé modely od letité silničářské kombinézy v barvách GSX-R až po kultovní kombi VH Dragster Team klanu Hutlů. Chrániče jsou integrovány do kombinézy a zvenku se přidává jeden velmi podstatný na levé koleno, které se velmi často potkává s ledem. Rukavice mají na dlaních protiskluzový povrch a shora chrániče proti ledu. Při teplotách od –10 °C dolů je totiž led jako žiletky, dokáže zničit úplně všechno a nečekaně rychle. Klasické silniční motocyklové boty jsu pro ledovou plochou dráhu dovybaveny ještě dvěma hřebíky ve špičce. Aby jezdec dokázal udržet motorku na startu a zároveň „aby mohl utéct z trati, kdyby se něco semlelo“, jak vtipně podotknul pan Klatovský sr. Na levou botu, která tráví větší část závodu na dráze, se dává, podobně jako u klasické plošiny, kovová nebo plastová „botička“. Na pravou nohu obouvají závodníci vysoké motokrosové boty.
Jedním z nejdůležitějších prvků výbavy je kvalitní helma a brýle. Za žádných okolností by se totiž plexi nemělo mlžit, protože pak má jezdec obrovský problém. Bratři Klatovští jezdí v integrálkách; ty prý jsou v pohodě.
 

gal_5_249.jpg

Hřebíkovaná aneb na čem jezdí mistři
Ledová plochá dráha se u nás jezdí na strojích různé konstrukce a stejné je to i ve světě. Pokud vás tento sport láká a chcete s ním začít, máte několik možností. Starší ledařský speciál se dá sehnat průměrně za 100 000?Kč. Náš tradiční výrobce plochodrážních motocyklů JRM v Divišově nabízí kompletní speciál s označením JRM typ 886 za 192 780?Kč + DPH. Tento stroj patří k tomu nejlepšímu. Motocykly z dílny Klabo Factory (KLAtovský BOžetice) jsou pak absolutní špičkou na trhu. Stojí cca 250 000?Kč a v příští sezoně na nich bude startovat i prozatím nejlepší letošní jezdec mistrovství světa Nikolaj Krasnikov. A právě motorky Klabo jsem měl možnost otestovat na vlastní kůži.
Špičkové rámy pro Klabo Factory vyrábí na zakázku sourozenci Míkovi v Divišově. Jejich hlavní devizou je umístění motoru uvnitř rámu, což dává motocyklu mnohem lepší jízdní vlastnosti. Bratři Klatovští v současné době jezdí tři druhy rámů a na jejich vývoji neustále pracují.
Technické regule pro ledovou plochou dráhu nejsou nijak extrémně přísné a svazující. Důležité jsou tři základní body.
1. Na motocyklu nesmí být použity titanové komponenty, neboť titan je křehký materiál, který rád praská, čímž může být nebezpečný. 2. Motor nesmí mít elektronické vstřikování, ale pouze klasický karburátor. 3. Motor musí být jednoválec s maximálním objemem 500 cm3 a maximálním průměrem difuzoru karburátoru 38?mm.
Motor je klasický, vzduchem chlazený stojatý dvouventilový jednoválec z produkce JRM – Jawa Racing Motor odladěný na výkon cca 50 kW (65 k) s plochodrážním výfukem King z Velké Británie. Palivem je stejně jako na ploché dráze methylalkohol. Dvourychlostní převodovka stejně jako spojka nese značku JRM. Přední USD vidlice WP pocházejí původně z KTM Duke, jsou však výrazně upravené a prodloužené. Zadní tlumicí jednotka je plně nastavitelný Öhlins původně určený pro motokros a upravený pro potřeby ledových oválů. Zcela nezbytným komponentem je výkonný tlumič řízení umístěný na levé straně. Brzdy tam nikde nehledejte; prostě tam nejsou! Nejnižší povolená hmotnost motocyklu je 115?kg, Klabo váží necelých 120?kg.
Blatníky předepsaného tvaru i rozměru, aby maximálně zakrývaly nebezpečné ostny na pneumatikách, jsou z laminátu. Asi nejdůležitější a také zcela samostatnou vývojovou kapitolou celého ledařského motocyklu jsou pneu-
matiky. Až do osobní návštěvy v dílnách Klabo Factory jsem se domníval, že si je jezdci a týmy kupují, ale realita je jiná. Špičkové týmy si je samy vyrábí a každý jezdec si sám podle charakteru trati určuje počty a umístění hřebů. Podle toho, co jsem u Klatovských mohl vidět, je to obrovská alchymie. Kola jsou v Klabo Factory specialitou táty, legendárního závodníka Antonína Klatovského, který závodil 20 let a dokázal zajet i 2. místo na MS. Výroba jednoho takového kola zabere tři dny práce. Klabo si dokonce nechává vyrábět vlastní hřeby. Kouzlo té neuvěřitelné adheze na ledu tkví v tom, že jednotlivé hřeby mají možnost se díky materiálu, který je uvnitř pneumatiky, omezeně pohybovat. Velikosti kol jsou různé. Většina ledařů jezdí oba ráfky 21 palců, bratři
Klatovští mají však vpředu po vzoru Rusů třiadvacítku.
 


Fotogalerie
Komentáře k článku
html1 [ 220.72.216... ] 17. 8. 2011  11:27
http://fantasyplanet.cz/clanek/sance-pro-ducha-green-simon-r#add-comment
Přidat komentář
PŘEHLED ČLÁNKŮ
Vražedné horko
ČMN 16/2018 - Petr Pour
Stěna smrti
ČMN 15/2018 - Petr Pour
Svůj vlastní PETbag
ČMN 14/2018 - Petr Pour
Sbal se a vypadni
ČMN 13/2018 - Petr Pour
Horko na Manu
ČMN 12/2018 - Petr Pour
Moto MXGP
ČMN 11/2018 - Petr Pour
O krizovkách
ČMN 10/2018 - Petr Pour
O živé historii
ČMN 9/2018 - Jan Rameš
Touha zvítězit...
ČMN 8/2018 - Petr Pour
Holografický zážitek
ČMN 7/2018 - Petr Pour
Díky, přátelé
ČMN 6/2018 - Petr Pour
Sezona začíná
ČMN 5/2018 - Petr Pour
Krásu nechceme
ČMN 4/2018 - Petr Pour
Likvidační Dakar
ČMN 3/2018 - Petr Pour
Spojuje Dakar?
ČMN 2/2018 - Petr Pour
Bomby na nový rok
ČMN 1/2018 - Petr Pour
S dvacítkou na krku
ČMN 26/2017 - Petr Pour
Nejkrásnější dárek
ČMN 25/2017 - Petr Pour
O budoucnosti
ČMN 24/2017 - Jan Rameš
Přetažený šrouby
ČMN 23/2017 - Petr Pour
 Dobrá volba
ČMN 22/2017 - Petr Pour
Nebe a Peklo
ČMN 21/2017 - Petr Pour
Táhni a srůstej
ČMN 20/2017 - Petr Pour
Do dodávky
ČMN 19/2017 - Petr Pour
Cestovat na motorce je radost i utrpení!
ČMN 18/2017 - David M. Bodlák
Hurá do dějin
ČMN 17/2017 - Petr Pour
Smutný úvod
ČMN 16/2017 - Petr Pour
Tunelem se nesvezem
ČMN 15/2017 - Petr Pour
Nepopulárně populární
ČMN 14/2017 - Petr Pour
A přece se točí
ČMN 13/2017 - Petr Pour
Další články »
© 1999 - 2024 Bikes Media s.r.o.
.