---

V roce 1963 se stal mistrem světa třídy 250 Švéd Torsten Hallman, motokrosař velkého jména, který ve svém životě získal celkem čtyři světové tituly. Jenže v roce 1963 jezdil Vlasta Válek ve své životní formě a o titulu zřejmě rozhodlo, že nemohl absolvovat všechny závody seriálu. Nezáleželo totiž jen na něm, zda ho pokaždé pustí za železnou oponu. Podruhé do hodnocení motokrosového šampionátu zasáhla politika v roce 1974 a příběh Jaroslava Falty je dnes u nás všeobecně známý. Mistrem světa se od zeleného stolu stal Rus Genadij Mojsejev. Tomu se později podařilo titul znovu vybojovat ještě dvakrát. V roce 1975 se motokrosové mistrovství světa rozšířilo na třídu 125 a hned v tom prvním roce se mistrem světa stal Belgičan Gaston Rahier, náš Antonín Baborovský vybojoval bronz. V následujícím roce do stopětadvacítek místo něj nastoupil Jiří Churavý a Zdeněk Velký. Titul obhájil Rahier, Churavý skončil druhý, Velký třetí. Gaston Rahier sedlal Suzuki, naši závodili na domácí značce ČZ. Jinou alternativu neměli, zase tak nějak stálo v cestě politické rozhodnutí a zákaz startu na jiných značkách. Stopětadvacítka ČZ nikdy nedosáhla kvality konkurenčních motocyklů. Výsledky z té doby, například z MS družstev 1975, však dokazují, že pokud by Jiří Churavý mohl startovat na přibližně stejně kvalitní motorce, dokázal by v závodech Rahierovi ujíždět minimálně o půl kola. Stal by se světovým šampionem. Místo toho slavil Rahier,
a celkem se to tomuto belgickému kamarádovi našich jezdců podařilo třikrát v řadě. Otázka, která vás možná také napadne, tedy zní, kolik titulů by při normálních podmínkách mohli naši motokrosaři získat? Odpověď se už nikdy nedozvíme.

Šedesáté narozeniny
Dvaadvacátého dubna oslaví Jiří Churavý šedesátiny. Když se před nedávnem na jedné domácí motokrosové webovce čtenářů zeptali, kdo by měl podle nich vést český motokros, drtivá většina odpověděla, že by to měl být právě Jiří Churavý. Snad v současnosti není v této zemi nikdo druhý, kdo by lépe věděl, co dělat a jak na to. Kromě trenérského vzdělání má za sebou bohatou jezdeckou kariéru ověnčenou světovými úspěchy, o motokrosu napsal před lety knihu s názvem „Motokros – příručka motokrosového jezdce“, která by dodnes měla být vodítkem pro mladé závodníky i jejich rodiče, na vlastní kůži poznal, co se musí sportu obětovat, když ho chce člověk dělat poctivě. Poctivě, ano, to je slovo, které doprovází Jiřího Churavého od samých začátků.
Když se v březnu roku 1973 vážně zranil na tréninku před kontrolním závodem v gruzínském Tbilisi, málokdo věřil, že se ještě někdy vrátí do motokrosového světa. Jiří Churavý to dokázal a za rok zvítězil v holické jízdě mistrovství světa dvěstěpadesátek a stal se v této třídě i mistrem republiky. O pět let později domácí mistrovský titul zopakoval ještě ve stopětadvacítkách, kde několik posledních let sbíral své velké úspěchy. V roce 1975 skončil v novém seriálu MS 125 na pátém místě a rok nato získal titul vicemistra světa. V roce 1977 byl celkově čtvrtý a v roce 1978 devátý. To už ovšem jihočeská ČZ nevratně a dramaticky pokulhávala za světem.
Po skončení aktivní jezdecké kariéry zůstal ve svém mateřském klubu Dukla Praha v pozici motokrosového trenéra. Několikrát byl také jmenován do pozice manažera české reprezentace pro starty v motokrosu národů. Kromě toho si vybudoval známou společnost MG sport Czecho, v níž působí dodnes.
Tak Jiří, hodně elánu do dalších let a všechno nejlepší.

Fotogalerie

---