Kejmi pojede svět
Supermotardové nebe spatřilo zničehonic novou hvězdu. Za jeden a půl roku sedlání supermotardové motorky se Pavlu Kejmarovi podařilo vyjet titul vicemistra Evropy a jeho ambice mají vzestupnou tendenci. Tuto sezonu pojede mistrovství světa.
Věřím, že už tě zná mnoho lidí, ale nebude od věci si něco povědět k začátku tvé kariéry. Jak jsi začínal?
Začal jsem jezdit v sedmi letech. Už tehdy jsme se na motokrosové trati potkávali společně s Františkem Smolou a dalšími předními jezdci. Postupně ježdění nabíralo na vážnosti a od 60 cm3 mi to dával jasně najevo i táta. Přístup se ale radikálně změnil až ve třinácti. Denně 100 dřepů a 100 kliků byl jenom začátek, kdy jsem začal sedlat čtyřdobou čtvrtlitrovou Kawu. To v tomhle věku nikdo nejezdil. Jenže já jsem byl hodně velkej a kvůli tomu jsem si postupně zlámal snad vše, co šlo.
Kdy ses poprvé s motorkou podíval za hranice?
Svět jsem začal navštěvovat od patnácti. Konkrétně Itálii. Jezdil jsem tam několik italských závodů, včetně italského mistráku superkrosu v roce 2009. V Itálii jsem poznal, že český motokros se s tím světovým nedá srovnávat. Už tenkrát se to v ČR ubíralo špatným směrem a nynější stav je důsledkem. Žádní junio-
ři, žádný přísun nových talentů. Myslím, že nyní jedu docela rychle a u nás pojedu rychle i ve 40 letech. Ve světě po mně ale neštěkne ani pes.
Měla tvoje dosavadní kariéra i nějaké tmavší chvíle?
Vše se vyvíjelo správným směrem až do roku 2010. Ve třech závodech přišla tři vážná zranění. Celé to začalo závodem v Pacově.
V dřívějších letech jsme tě hodně viděli i na pitbiku. Co pro tebe znamenaly?
Jezdil jsem je, když jsem měl volno. Závodil jsem, ale nebyla konkurence. Je to jednoduše kategorie o zábavě.
Malá kola jsi poprvé zkusil právě na pitbiku. Kdy přišlo rozhodnutí sednout na velké supermoto?
Táta mi léta říkal, ať motardy zkusíme, ale byl jsem zabedněnej do motokrosu a superkrosu. Nakonec jsem povolil, a to kvůli zraněním, o kterých jsem mluvil. Supermoto se mi zdálo bezpečnější. Sice jsem vůbec nevěděl, jak na tom můžu být výkonnostně v porovnání s konkurencí, ale začal jsem trénovat. Kupodivu mě to začalo i bavit, ale nějakej intenzivní pocit jsem po prvním svezení neměl. Jenom respekt k terénu na slickách. Poprvé jsem se svezl v červnu 2010.
Na jaké jsi jel motorce? Přestavěli jste tvoji motokrosovou dvě pade?
Ne ne. Během mého zranění jsme koupili 450 a dali na ni motardová kola.
Nechali jste ji v sériovém stavu, nebo už na začátku proběhly úpravy?
Na naladění šla k Petru Vorlíčkovi, který mi vzápětí hodně pomohl při mém prvním závodě německého mistrovství (přejímky, administrativa atd.). Petra jsem bral jako obrovský vzor supermota a fakt, že jsem v každé rozjížďce byl jen dvě pozice za ním, mě hrozně překvapil. Uvědomil jsem si, že by pro mě tenhle sport mohl mít budoucnost a že bych mohl zkusit jet celou sezonu německého mistrovství.
A co v tu chvíli motokros?
Nad ním visel velký otazník. Rozmýšleli jsme se, zda pojedeme ME v motokrosu, anebo se začneme více věnovat supermotu. Ale zmíněný první závod v Německu mě neskutečně nakopl. Předtím jsem jel český mistrák v Sosnové a atmosféra v Německu byla oproti Česku tak skvělá, že mě přesvědčila věnovat se supermotu.
Závěr sezony 2010 se ovšem na 100?% nevydařil. Jak ses cítil po dalších zraněních, od kterých jsi chtěl ze supermotardů utéct?
Ano, na konci sezony 2010 jsem upadl v Chebu a obnovil si poranění zad z jara, které jsem pak přikrmil ještě v Polsku (pozn.: Kejmi mi ukazuje i po roce a půl solidní otok). Týden jsem nechodil, jenom ležel. Nic příjemnýho. Každopádně nejsem měkkej. Po skončení mé fyzické „rekonstrukce“ z Chebu začala tvrdá zimní příprava, především motokros. Plán do roku 2011 byly závody německého mezinárodního mistrovství s tím, že zkusíme i Evropu.
Mistrovství Evropy jsi tedy v roce 2011 původně nechtěl jet celé?
Na prvním evropském závodě ještě před německým Stendalem jsem zajel pátou pozici. Až na základě toho jsme se tedy rozhodli jet evropský seriál celý a udělat celkové umístění. Všechny závody jsem dojel a v Portugalsku dokonce vyhrál vše, co šlo. Kvalifikaci i všechny tři rozjížďky. To byl sen. Celkově jsem se stal vicemistrem Evropy. Nemůžete se mi tak divit, že jsem dostal chuť jet v roce 2012 svět. Tuhle myšlenku definitivně podepsal poukaz na startovné pro Mistrovství světa 2012 od FIM, který jsem za celkově druhé místo v sezoně získal.
Jaké máš v MS 2012 cíle?
Vím, že se už nebudu zlepšovat tak rychle jako doposud, ale cíle jsou jednoznačné. Pozice do desátého místa, pořád se zlepšovat a nakonec jet v továrním týmu.
A co když to nepůjde, hodíš flintu do žita?
Myslím, že i kdyby se nedařilo, nemám věk na to, abych to vzdal a šel plácat bábovičky. Budu dřít a chci udělat mistra světa.
Příští rok jedeš v německém týmu. Kdy ses pro tento krok rozhodl?
Ten přechod se rýsoval už dlouho. Někdy v půlce německého Adacu už jsem byl v hledáčku mnoha týmů, ale nabídka, kterou jsem nakonec přijal, přišla od německého KTM Motorrad Bauerschmidt. Materiální podpora a zázemí budou hlavní pro nadcházející sezonu.
Na KTM už jsi i něco natrénoval. Cítíš oproti Suzuki rozdíl?
Jezdil jsem Suzuki šest let, a to především kvůli ceně. Nyní ale stoupají nároky na motor a celkově se dá říci, že jsou lepší motorky. Pojedu tedy KTM. Za mou kariéru je to nejlepší motorka, kterou jsem sedlal. Věřím, že jsou další lepší motorky, které mě za nějaký čas znovu nadchnou, a to je myšlenka, která mě baví.
Sezonou se táhnou drby ohledně tvého sporu s týmem Petra Vorlíčka. Chceš k tomu něco říci?
Ano, něco se opravdu dělo a bylo mi to předhazováno celou sezonu. Byl to první ostrý závod v Německu. Kvalifikace přinesla první překvapení. Pořadí Mauno Hermunen, já a Petr Vorlíček. To nečekal nikdo. První závod jsem dojel čtvrtý. Druhou rozjížďku jsem se držel na třetím místě, ale udělal jsem chybu, po které následoval pád. Za mnou jel Petr Vorlíček, který neměl šanci se mi vyhnout, stejně jako dalších sedm jezdců, kteří skončili na hromadě. Rozjížďku jsem nakonec dojel, ale Petr ne. V depu mi pak lidi od Petra řekli, že jsem ho sundal. Po celou sezonu mě tak provází nálepka někoho, kdo sundal našeho nejlepšího supermotardového jezdce. Byl to prostě jeden z pohledů na věc, O.K. Jenže situace se ještě více vyhrotila po telefonátu s panem Vorlíčkem starším ve chvíli, kdy jsem chtěl jet trénovat do Milovic. Na tamní dráze mě tak už pravděpodobně neuvidíte. Bohužel jsme v sezoně s Petrem měli na trati ještě další konfrontace, a tak jsou nyní vztahy, řekněme, trochu více napjaté.
Fotogalerie
