---

Mezi motocyklovými sporty jsou tři, ve kterých si dovedu představit jenom chlapy – FMX, plochou dráhu a sajdkárkros. Skočit si s Pilníkem backflip by bylo určitě maso, ale to už teď skáče kdejaký novinář a primátor, takže jsem šel dál. Na plošinu už prý zase není sezona, a tak zbyly sajdkáry. Vyrazil jsem tedy na teorii a čumendu na poslední závod MČR do Březové nad Svitavou, abych věděl, co mě vlastně čeká. Za své školitele (a nakonec i trýznitele…) jsem si vybral odborníky na slovo vzaté – devítinásobné mistry ČR a naši nejúspěšnější posádku na MS (aktuálně pátí na světě), bratry Vaška a Marka Rozehnalovy. Trošku jsem se pravda zamyslel nad tím, co dělám, když mě Marek přivítal o berlích a s rozštípnutou patou a blábolil něco v tom smyslu, že sajdkárkros je vlastně docela bezpečný sport… Tak jsem to sledoval, poslouchal rady a říkal si, že tohle přece zvládnu. Zatáčka doprava, tak vylezu z vozíku co nejvíc doprava, zatáčka doleva, tak zas vypadnu co nejvíc zadkem přes motorku, chytnu Vaška „bratrsky“ za stehno a visím, dokud mě to nekopne zpátky. A ten vůl Marin mi ještě přitakal, že tak to je a že na tom vlastně nic není. Já mu věřil a jednoho podzimního rána vyrazil za klukama na jejich základnu v moravské vesničce Troubelice - Lazce. Troubelice… Já trouba!

Neboj, pojedu s tebou pomalu…
Přípravy probíhaly u Rozehnalových na dvorku; domácké prostředí s koláčky (děkujeme, paní Rozehnalová) je pro tyto účely nejlepší. Oblečky na sajdkárkros, boty i chrániče jsou úplně stejné, jako se používají v klasickém motokrosu, což platí pro jezdce i spolujezdce. Hoši mě oblékli do Markova dresu. Prý abych se cítil líp a hodil se do pohody. Vzhledem k tomu, že Marek váží tak o 50 kg míň, to byla hodně velká legrace. S Marinem jsme ještě na dvoře vyzkoušeli pár základních pozic v sajdě a mohlo se vyrazit na trať. Vašek toho moc nenamluvil. Na celý den mu stačily pouze dvě věty: „Neboj, pojedu s tebou pomalu…“ a pak už jen „Drž se, ať tě neztratím!“. Ano, všímavý čtenář správně pochopil, že tyto dvě věty se vlastně navzájem vylučují. Hned po startu mi dal Vašek hodně pocítit, zač je toho dvoudobé sedmikilo s výkonem bezmála sto koní. Pak večer u kafe se hrozně divil, že jsem byl z té akcelerace překvapený. Vždyť přece jezdím dragstery… No, jenže v tom je zcela zásadní rozdíl. Dragster můžete celotělově obemknout, stát se jeho součástí a za zadkem máte vždycky něco, co vás podrží v sedle, když tam pustíte ty koníky. Tady stojíte na plošince, držíte se pofidérní trubky a koně tam za vás napumpuje někdo jiný, a vy neovlivníte kdy a v jakém množství.

Nestíhačka
Po příjezdu na trať mě Vašek nenechal ani vzpamatovat a že si to půjdeme projet, abych věděl, jak jdou zatáčky po sobě. Následovala tři kola různým tempem, při kterých se řidič domníval, že se seznamuji s tratí. To jsem ale stíhal jen okrajově, protože i při nižší rychlosti, než je při závodě, jsem měl především starosti sám se sebou. Udržet se, nevypadnout a sledovat, kdy poletíme nahoru a kdy dolů. A co bylo napoprvé nejhorší? To zjištění, jak nestíhám. Člověk se vytáhl ze sajdy do pravé zatáčky, ale už aby byl zpátky a očekával seskok z nějakého náspu nebo prudký výjezd, za kterým byla zase zatáčka doleva, takže jsem se bez nějakého rozmyslu vyvěsil ze sedla motorky. Jen párkrát se mi to podařilo tak, jak jsem viděl na závodech, protože než jsem se do kýžené pozice dostal, už jsem zase musel vstávat, protože nás čekal nějaký skok… Na začátku jsem tam lítal jak čamrda a toho mistra Vaška jsem za stehno nikdy nechytl… Prostě jsem to nestihl. Jak jsme skončili s první fází tortury, tak jsem pocítil další aspekt tohoto sportu – neskutečnou bleskovou únavu všech svalů na těle (nebo spíš toho, co z nich ještě z mládí zbylo). Marek se smál a říkal, že je to normální, protože všechno, co se dělá na sajdkáře, je pro normální smrtelníky naprosto nepřirozené. Já jen seděl, civěl, dýchal jak sentinel dobře pět minut v kuse bez zastávky a začal si uvědomovat, jak o 1000 % stoupl můj obdiv k sajdkárkrosovým jezdcům, kteří dokážou vydržet na maximum tuhle proceduru 30 minut plus dvě kola. A kdyby se mě někdo v tu chvíli přišel zeptat, jak jsem si to užil, tak by hned bez vyzvání dostal helmou mezi oči. Tak jsem si to užil!

Trénink je základ
A pak jsme pokračovali. Pořád dokola s tím, že Vašek postupně zrychloval a já si v duchu zpíval „Venco, mně ubývá sil…“ Bylo to fakt hodně náročné. Na druhou stranu jsem se v průběhu „sportovního odpoledne“ ještě stačil najít a sám na sobě zjistit zcela zásadní pravidla, takže teď už můžu dávat alespoň základní rady, jak přežít v sajdě.

1. Dýchání
Hned od začátku myslete na dýchání. Věřte mi, že práce spolujezdce na sajdě je fyzicky náročnější než třeba běh a „mitfárové“ za jeden závod vypotí až čtyři litry tekutiny. Já se soustředil na věci kolem a hlavně na to, abych se udržel a nespadl a neustále jsem zapomínal pravidelně dýchat. Dýchání znamená sílu a energii. Když nedýcháte, končíte po pár kolech tak, že prosíte řidiče, aby už zastavil.

2. Těžiště
Ač se člověku vždycky bude zdát nejpřirozenější poloha, kdy spolujezdec stojí co nejdál od madla, aby měl manévrovací prostor, tak přesně v této pozici se nejrychleji unavíte. V tu chvíli totiž držíte celou váhu těla rukama a ta motorka vás pořád někam táhne, vy nemáte možnost ubrat a při rychlých výjezdech do kopců se tah jenom stupňuje a úlevu dopřejete pažím a předloktí jen při skoku, což je zanedbatelných pár sekund. Vše se ale mění ve chvíli, kdy se člověk více přitlačí na madlo, pracuje se svou váhou a nevisí, ale pouze se přidržuje. Ta pozice vypadá riskantně a nebezpečně, ale jenom tak se dá delší jízda vydržet. Jak na tohle přijdete, začne vás to teprve bavit.

3. Důvěra
Poloha mitfáry je při jízdě taková, že na něj řidič vlastně nevidí a komunikační prostředky jsou velmi omezené, takže všechno je založeno na maximální důvěře jednoho k druhému. Dobrý řidič umí vycítit, jak je na tom spolujezdec a jede podle toho, ale pokud má jet na špici, musí se spolehnout na to, že je spolujezdec vždycky tam, kde ho potřebuje mít, aby mohl projíždět zatáčky naplno. Ve chvíli, kdy jsem se na sajdě a na trati konečně zorientoval a začal být trochu co k čemu, sám jsem poznal, jak Vašek najednou mohl zrychlit. Z opačného pohledu já musel důvěřovat jemu, protože ve chvíli, kdy jsme na přilehlém poli zkoušeli ostré starty a akceleraci, jsem měl fakt bobky, že tohle nemůže dopadnout dobře… Ale dopadlo.

4. Regenerace
Když se vám někdy poštěstí vyzkoušet si tuhle záležitost na vlastní kůži jako mně a nepatříte zrovna k motokrosařům, kteří by trénovali třikrát týdně, doporučuji vám vzít si na další den volno. Už přesně nevím, jak dlouho jsme na trati blbli, ale s pauzami to mohlo být třeba dvě a půl hodinky… Ráno mi bylo tak, jako když jsem jel před pár lety celodenní orientační závod na čtyřkolce. Paže, lýtka, stehna a hlavně zápěstí. To všechno prosilo o slitování a já byl zralý na to strávit den ve vířivce.

Tenhle sport je opravdu masakr a je věčná škoda, že se u nás netěší takové divácké popularitě, jakou by si zasloužil. V Lotyšsku, Estonsku nebo ve Francii jsou naopak tribuny kolem trati obsypány fanoušky jak na fotbale. Po tom, co jsem zažil, musím vzdát hold všem, kteří sajdkárkros jezdí, protože to opravdu není pro každého. A už vůbec nechápu výkon Pepy „Pípy“ Přibyla, mechanika bratrů Rozehnalových a bývalého mistra ČR, který na posledním letošním mistráku v Březové bez tréninku a přípravy po patnácti letech nahradil v sajdě zraněného Marka a dokázal odjet s o dvacet let mladším Vaškem celý závod, ještě na něj řvát, ať přidá a umístit se na devátém místě z dvaadvaceti posádek. Fakt smekám!

Fotogalerie

---