---

V české kotlině máme po třiceti letech opět jednu z nejnebezpečnějších atrakcí – globus smrti. Ocelová koule s prohánějícími se motorkáři uvnitř brala odjakživa dech nejen fandům jedné stopy. Jedním z těch, kdo v této atrakci vystupoval, je také prostějovský rodák Josef Synek. Také on nemohl přehlédnout novinové zprávy o návratu ocelového šílenství.

Pane Synku, co říkáte na oživení globu smrti?
Že jsou kluci šílenci a blázni. Nikdo normální by totiž do koule nevlezl, natož si ji postavil.

První vystoupení by mělo proběhnout během akce Crazy Day v květnu letošního roku. Přijedete se podívat?
Samozřejmě, že ano. Jsem zvědavý, co všechno se zvládnou naučit, nemají na to moc času. Něco je naučím já, na něco musí přijít sami. Času mají vlastně jako tenkrát my. Kouli jsme si pořídili na podzim a do jara jsme museli mít program. Jezdili jsme za každého počasí, třeba i v mrazech a sněhu.

No tak to muselo pekelně klouzat. Také jste lámali řídítka jak na běžícím pásu? Honza Holub (organizátor Crazy Day a reinkarnátor globu smrti – pozn. autora) jich prý zničil při pádech několik desítek.
Tak to my ne. Ne, že bychom se báli nedostatku motorek a dílů. Stroje, na kterých jsme jezdili, se válely u každého druhého domu. Možná jsme byli jen víc opatrní a tolik nepadali.

Když už jste nakousl techniku, na čem jste tedy tenkrát v kouli jezdili?
Byly to poválečné ČZ 150. Trochu se očesaly, vykuchal se výfuk, aby to dělalo pořádný kravál, snížila se hlava pro trochu výkonu a zadní kolo se chytlo napevno. Požadavek byl, aby to co nejmíň pérovalo, takže se také přitvrzovaly přední vidlice. Já si tenkrát dal jawácké vidle, protože ty původní byly příliš měkké.
Kluci trénují na malých motardech Yamaha a Suzuki. Tam je naopak tlumení docela výrazné...
Také jsem Honzovi říkal, ať s tím něco udělaj, že jim to takhle musí příšerně poskakovat. Nechápu, jak na tom můžou jezdit. Jsou to šílenci.

To asi všichni, kdo do koule vlezou. Jako zuřivý reportér jsem si šel dovnitř udělat fotku jedoucího Honzy a moc dobrý pocit jsem z toho neměl.
Já si pamatuju jednoho, který si dovnitř stoupl, my jezdili okolo něj a on se z toho pos*al.

Ani se mu nedivím. Představa, že spadnout mohou jen na vás, není moc příjemná. Ale zpět k vám. Jak jste se vlastně k motorkám dostal?
V šesti letech mě táta poprvé vzal na starý Masec. Tam mi motocykly učarovaly. V patnácti jsem se šel učit automechanikem a zároveň si pořídil první závodní motorku. Byla to padina Jawa přestavěná na motokros. V sedmnácti jsem začal na stopětadvacítce jezdit soutěže, protože jsem si bláhově myslel, že to je fyzicky méně náročné. Mým snem byla vojna v Dukle.

A jak už to bývá, nesplnil se...
Přesně tak, dostat se do Dukly bylo bez táty generála prakticky nemožné. Takže jsem se z vojny pokoušel různě vykroutit. Začal jsem večerně studovat průmyslovku, oženil se, pořídil si dítě a snil o modré knížce.

Motokrosař a soutěžák a modrá?
Navíc jsem od osmnácti let jezdil také automobilové závody do vrchu. Tenkrát se akorát sundaly značky, nalepila čísla a jelo se. Jednou jsem s tím závoďákem v běžném provozu těžce havaroval. Blbnul jsem a v plné rychlosti jsem narazil v protisměru do Trambusu. Kluk, co seděl za mnou, nechal všechny svoje zuby v mém týlu.

Tak to asi nebylo moc příjemné...
Doktor mu ty zuby naskládal zpátky, že prý se zase chytnou. Já mám v hlavě jizvy dodnes. Ale horší bylo, že jsem si poranil nohy. Měl jsem kolena a tělo tak dolámaný, že jsem nakonec dostal vysněnou modrou.

Pořád jsme ale nezmínili to nejdůležitější. Jak jste se dostal ke kouli smrti?
To bylo v roce 1978, vážně jsem tehdy přemýšlel o emigraci, ale díky globu jsem tak neudělal. Provozování takové atrakce nabízelo alespoň trochu volnost. A jak jsme se k tomu dostali? Jednou jsme s přáteli projížděli Prahou a úplnou náhodou jsme jeli kolem globu. Seděla u toho nějaká pani, tak jsme se zeptali, jestli ho neprodá. A prodala.

A proč, neměla jezdce?
Tak nějak. Její muž si najal dva kluky na ježdění a oni se v tom zabili. Jeho kvůli tomu zavřeli.

Takže jste to kupovali s vědomím, že v tom nedávno umírali lidi. To vás neodradilo?
Mně vždycky kolovala v žilách kaskadérská krev. A tohle byla opravdu možnost, jak „svobodně“ pracovat, aniž by vás moc buzeroval šéf.

Ale pod nějakou agenturu jste stejně museli spadat?
To jo, byli jsme pod Parkem kultury a oddechu Plzeň.

Umělci tenkrát museli dělat různé přehrávky, než jim představení povolili. Týkalo se to i vás?
My jsme ani nemuseli. Agenturu zajímalo akorát, abychom dávali peníze do kasy. A protože jsme tenkrát mívali hodně vyprodáno, asi byli spokojení.

To jste jezdili po poutích a s cirkusy?
Jen ze začátku. Oni nás moc nebrali, byla tam taková řevnivost. Takže jsme brzy jezdili sami. Vždy na víkend do jiného města.

A konkurence v tehdejším Československu byla?
Když jsme jezdili my, tak tady existovaly ještě dva globy. Jeden měli Berouskové. Ti ale jezdili do Polska a do Finska, nebo prostě na sever, takže jsme je vůbec neviděli. Pak ještě jezdili Richterovi z Prahy. To byli manželé s dcerou. My jsme ale jednu celou sezonu byli v Sovětském svazu, takže jsme si nekonkurovali.

Jak vlastně vypadalo takové představení?
Nejdřív jsme různě lákali lidi dovnitř. Měli jsme takový obří stan, ve kterém bylo místo až pro čtyři sta lidí. Takže venku před ním jsme na pódiu dělali různé vylomeniny. Ono teda stačilo jen nastartovat a už se lidi sbíhali. My jsme tam ale měli ještě válce, na kterých se motorka rozjela a pak jsem tam třeba jezdil ve stoje bez držení. Samotné představení trvalo kolem deseti až patnácti minut. Nejdřív najel dovnitř jeden, jezdil třeba jen horizontálně. Pak ho vystřídal druhý, který jezdil šikmo. Já potom jezdil s očima zavázanýma od diváků. Vrcholem bylo, že jsme jeli dva, jeden vertikálně a druhý horizontálně. Takových představení jsme zvládli deset denně.

Pak už se vám motala hlava? Jak je to vůbec fyzicky náročné?
Fyzicky ani moc není. Spíš jde o to, překonat ten pocit z hlavy dole. Nejtěžší kromě rozjezdu je právě zvyknout si na motající hlavu. Musíte jezdit hodiny, aby si to tělo osvojilo a vám nebylo pořád špatně. V Rusku jsme to zvládali dokonce i v kombinaci s lahví pšeničné.

Alkohol teda za řídítka moc nepatří. Měli jste vůbec nějaká vážnější zranění?
Vlastně za ty dva roky jen jedno. V devětasedmdesátém při Velké ceně Československa v Brně. Už jsme asi byli moc namachrovaní a ono se to v takové kouli moc nevyplácí. Plný stan východních Němců nás bičoval k co největšímu výkonu. Kolega jel navrch, ale dal tam málo plynu, ono se mu to odlepilo, takže spadl těch šest metrů na dno a Zetka na něj. Naštěstí měl jen zlomenou klíční kost a byl odřený. Němci mysleli, že to tam patří, tak jsme měli furt vyprodáno.

Vy jste mi říkal, že vás tam tehdy navštívil také Toni Mang...
Ten tenkrát přišel, že si to chce vyzkoušet. Tak jsme ho pustili dovnitř. Měl nějakou trialovou motorku, ale nakonec se ani nerozjel. První rozjezd v kouli je asi to nejtěžší.

Mistr světa a ani ťuk?
Byl zklamaný, ale paradoxně v kouli se možná naučí snáz člověk, který na motocyklech nikdy moc nejezdil.

Vyprodaná představení, prakticky žádná zranění... Proč jste to teda po dvou letech zabalili?
Přišla na nás ponorková nemoc, takže se kolektiv rozpadl a globus šel do šrotu. Ještě jsme zkoušeli prorazit s autorodeem, ale na to bylo potřeba už tenkrát spousta peněz, takže z toho sešlo.

Vy jste ale na motocykly úplně nezanevřel. Jezdíte v současnosti silniční závody historiků.
Dlouhou dobu jsem nejezdil. Po revoluci jsem chvíli podnikal a teď už se věnuji jen starým motorkám. Jezdím u nás i po celé Evropě jízdy pravidelnosti a příležitostně nějaký motocyklový skvost opravím nebo zrenovuji. Ale jen pro známé.

A váš největší motocyklový zážitek?
Setkání s Giacomem Agostinim při závodech veteránů na Salz­burgringu. Jako kluk jsem ho obdivoval.

Takže s motocyklem navždy. Naše povídání nemůžu zakončit jinak, než čím jsme začali. Kdyby vám Honza Holub nabídl, abyste s nimi během Crazy Day v kouli vystoupil, přijal byste?
Možná bych si to i zkusil, ale určitě ne na těch jejich motorkách. Jedině na staré Zetce bez pružení. A tu si rozhodně stavět nebudu.

Díky za rozhovor.

Fotogalerie

---