A přece se točí

Tuhle frázi zná každý. Údajně ji vyřkl Galileo Galilei během inkvizičního soudu. Ve skutečnosti ...

Celý článek »
Fóry na fórech

Je to občas smutné, občas legrace, sledovat tahleta internetová diskuzní fóra. Nevím, jestli to ...

Celý článek »
Petr Pour
Text:
Petr Pour Fotografie:
autor, archiv a Josefa Synka

Dva roky v kouli smrti

Tento článek vyšel 7. ledna 2010
v ČMN 1, na straně 20, v rubrice

 Před třiceti lety bavil lidi jízdou v ocelovém globu. Dnes Josef Synek závodí s motocyklovým veteránem a vzpomíná, jaké to tenkrát bylo šílenství. Vrátí se do nově oživené atrakce?


Dva roky v kouli smrti

V české kotlině máme po třiceti letech opět jednu z nejnebezpečnějších atrakcí – globus smrti. Ocelová koule s prohánějícími se motorkáři uvnitř brala odjakživa dech nejen fandům jedné stopy. Jedním z těch, kdo v této atrakci vystupoval, je také prostějovský rodák Josef Synek. Také on nemohl přehlédnout novinové zprávy o návratu ocelového šílenství.

„ Pamatuju jednoho, který si dovnitř stoupl, my jezdili okolo něj a on se z toho pos*al ”

Pane Synku, co říkáte na oživení globu smrti?
Že jsou kluci šílenci a blázni. Nikdo normální by totiž do koule nevlezl, natož si ji postavil.

gal_1_105.jpg

První vystoupení by mělo proběhnout během akce Crazy Day v květnu letošního roku. Přijedete se podívat?
Samozřejmě, že ano. Jsem zvědavý, co všechno se zvládnou naučit, nemají na to moc času. Něco je naučím já, na něco musí přijít sami. Času mají vlastně jako tenkrát my. Kouli jsme si pořídili na podzim a do jara jsme museli mít program. Jezdili jsme za každého počasí, třeba i v mrazech a sněhu.

„ Kolega spadl na dno a Zetka na něj. Němci mysleli, že to tam patří, tak jsme měli furt vyprodáno ”

No tak to muselo pekelně klouzat. Také jste lámali řídítka jak na běžícím pásu? Honza Holub (organizátor Crazy Day a reinkarnátor globu smrti – pozn. autora) jich prý zničil při pádech několik desítek.
Tak to my ne. Ne, že bychom se báli nedostatku motorek a dílů. Stroje, na kterých jsme jezdili, se válely u každého druhého domu. Možná jsme byli jen víc opatrní a tolik nepadali.

gal_2_105.jpg

Když už jste nakousl techniku, na čem jste tedy tenkrát v kouli jezdili?
Byly to poválečné ČZ 150. Trochu se očesaly, vykuchal se výfuk, aby to dělalo pořádný kravál, snížila se hlava pro trochu výkonu a zadní kolo se chytlo napevno. Požadavek byl, aby to co nejmíň pérovalo, takže se také přitvrzovaly přední vidlice. Já si tenkrát dal jawácké vidle, protože ty původní byly příliš měkké.
Kluci trénují na malých motardech Yamaha a Suzuki. Tam je naopak tlumení docela výrazné...
Také jsem Honzovi říkal, ať s tím něco udělaj, že jim to takhle musí příšerně poskakovat. Nechápu, jak na tom můžou jezdit. Jsou to šílenci.

gal_3_105.jpg

To asi všichni, kdo do koule vlezou. Jako zuřivý reportér jsem si šel dovnitř udělat fotku jedoucího Honzy a moc dobrý pocit jsem z toho neměl.
Já si pamatuju jednoho, který si dovnitř stoupl, my jezdili okolo něj a on se z toho pos*al.

Ani se mu nedivím. Představa, že spadnout mohou jen na vás, není moc příjemná. Ale zpět k vám. Jak jste se vlastně k motorkám dostal?
V šesti letech mě táta poprvé vzal na starý Masec. Tam mi motocykly učarovaly. V patnácti jsem se šel učit automechanikem a zároveň si pořídil první závodní motorku. Byla to padina Jawa přestavěná na motokros. V sedmnácti jsem začal na stopětadvacítce jezdit soutěže, protože jsem si bláhově myslel, že to je fyzicky méně náročné. Mým snem byla vojna v Dukle.

A jak už to bývá, nesplnil se...
Přesně tak, dostat se do Dukly bylo bez táty generála prakticky nemožné. Takže jsem se z vojny pokoušel různě vykroutit. Začal jsem večerně studovat průmyslovku, oženil se, pořídil si dítě a snil o modré knížce.

Motokrosař a soutěžák a modrá?
Navíc jsem od osmnácti let jezdil také automobilové závody do vrchu. Tenkrát se akorát sundaly značky, nalepila čísla a jelo se. Jednou jsem s tím závoďákem v běžném provozu těžce havaroval. Blbnul jsem a v plné rychlosti jsem narazil v protisměru do Trambusu. Kluk, co seděl za mnou, nechal všechny svoje zuby v mém týlu.

Tak to asi nebylo moc příjemné...
Doktor mu ty zuby naskládal zpátky, že prý se zase chytnou. Já mám v hlavě jizvy dodnes. Ale horší bylo, že jsem si poranil nohy. Měl jsem kolena a tělo tak dolámaný, že jsem nakonec dostal vysněnou modrou.

Pořád jsme ale nezmínili to nejdůležitější. Jak jste se dostal ke kouli smrti?
To bylo v roce 1978, vážně jsem tehdy přemýšlel o emigraci, ale díky globu jsem tak neudělal. Provozování takové atrakce nabízelo alespoň trochu volnost. A jak jsme se k tomu dostali? Jednou jsme s přáteli projížděli Prahou a úplnou náhodou jsme jeli kolem globu. Seděla u toho nějaká pani, tak jsme se zeptali, jestli ho neprodá. A prodala.

A proč, neměla jezdce?
Tak nějak. Její muž si najal dva kluky na ježdění a oni se v tom zabili. Jeho kvůli tomu zavřeli.

Takže jste to kupovali s vědomím, že v tom nedávno umírali lidi. To vás neodradilo?
Mně vždycky kolovala v žilách kaskadérská krev. A tohle byla opravdu možnost, jak „svobodně“ pracovat, aniž by vás moc buzeroval šéf.

Ale pod nějakou agenturu jste stejně museli spadat?
To jo, byli jsme pod Parkem kultury a oddechu Plzeň.

Umělci tenkrát museli dělat různé přehrávky, než jim představení povolili. Týkalo se to i vás?
My jsme ani nemuseli. Agenturu zajímalo akorát, abychom dávali peníze do kasy. A protože jsme tenkrát mívali hodně vyprodáno, asi byli spokojení.

To jste jezdili po poutích a s cirkusy?
Jen ze začátku. Oni nás moc nebrali, byla tam taková řevnivost. Takže jsme brzy jezdili sami. Vždy na víkend do jiného města.

A konkurence v tehdejším Československu byla?
Když jsme jezdili my, tak tady existovaly ještě dva globy. Jeden měli Berouskové. Ti ale jezdili do Polska a do Finska, nebo prostě na sever, takže jsme je vůbec neviděli. Pak ještě jezdili Richterovi z Prahy. To byli manželé s dcerou. My jsme ale jednu celou sezonu byli v Sovětském svazu, takže jsme si nekonkurovali.

Jak vlastně vypadalo takové představení?
Nejdřív jsme různě lákali lidi dovnitř. Měli jsme takový obří stan, ve kterém bylo místo až pro čtyři sta lidí. Takže venku před ním jsme na pódiu dělali různé vylomeniny. Ono teda stačilo jen nastartovat a už se lidi sbíhali. My jsme tam ale měli ještě válce, na kterých se motorka rozjela a pak jsem tam třeba jezdil ve stoje bez držení. Samotné představení trvalo kolem deseti až patnácti minut. Nejdřív najel dovnitř jeden, jezdil třeba jen horizontálně. Pak ho vystřídal druhý, který jezdil šikmo. Já potom jezdil s očima zavázanýma od diváků. Vrcholem bylo, že jsme jeli dva, jeden vertikálně a druhý horizontálně. Takových představení jsme zvládli deset denně.

Pak už se vám motala hlava? Jak je to vůbec fyzicky náročné?
Fyzicky ani moc není. Spíš jde o to, překonat ten pocit z hlavy dole. Nejtěžší kromě rozjezdu je právě zvyknout si na motající hlavu. Musíte jezdit hodiny, aby si to tělo osvojilo a vám nebylo pořád špatně. V Rusku jsme to zvládali dokonce i v kombinaci s lahví pšeničné.

Alkohol teda za řídítka moc nepatří. Měli jste vůbec nějaká vážnější zranění?
Vlastně za ty dva roky jen jedno. V devětasedmdesátém při Velké ceně Československa v Brně. Už jsme asi byli moc namachrovaní a ono se to v takové kouli moc nevyplácí. Plný stan východních Němců nás bičoval k co největšímu výkonu. Kolega jel navrch, ale dal tam málo plynu, ono se mu to odlepilo, takže spadl těch šest metrů na dno a Zetka na něj. Naštěstí měl jen zlomenou klíční kost a byl odřený. Němci mysleli, že to tam patří, tak jsme měli furt vyprodáno.

Vy jste mi říkal, že vás tam tehdy navštívil také Toni Mang...
Ten tenkrát přišel, že si to chce vyzkoušet. Tak jsme ho pustili dovnitř. Měl nějakou trialovou motorku, ale nakonec se ani nerozjel. První rozjezd v kouli je asi to nejtěžší.

Mistr světa a ani ťuk?
Byl zklamaný, ale paradoxně v kouli se možná naučí snáz člověk, který na motocyklech nikdy moc nejezdil.

Vyprodaná představení, prakticky žádná zranění... Proč jste to teda po dvou letech zabalili?
Přišla na nás ponorková nemoc, takže se kolektiv rozpadl a globus šel do šrotu. Ještě jsme zkoušeli prorazit s autorodeem, ale na to bylo potřeba už tenkrát spousta peněz, takže z toho sešlo.

Vy jste ale na motocykly úplně nezanevřel. Jezdíte v současnosti silniční závody historiků.
Dlouhou dobu jsem nejezdil. Po revoluci jsem chvíli podnikal a teď už se věnuji jen starým motorkám. Jezdím u nás i po celé Evropě jízdy pravidelnosti a příležitostně nějaký motocyklový skvost opravím nebo zrenovuji. Ale jen pro známé.


A váš největší motocyklový zážitek?
Setkání s Giacomem Agostinim při závodech veteránů na Salz­burgringu. Jako kluk jsem ho obdivoval.

Takže s motocyklem navždy. Naše povídání nemůžu zakončit jinak, než čím jsme začali. Kdyby vám Honza Holub nabídl, abyste s nimi během Crazy Day v kouli vystoupil, přijal byste?
Možná bych si to i zkusil, ale určitě ne na těch jejich motorkách. Jedině na staré Zetce bez pružení. A tu si rozhodně stavět nebudu.

Díky za rozhovor.

Vyšlo v ČMN 1/2010

Fotogalerie
Komentáře k článku
berta [ 91.191.98... ] 28.09.2010  21:59
já tam jezdím taky,a je to adrenalin,že si to nikdo nedokáže představit,jinak jsme držitelé neoficiálního rekordu,nejmenší globus v č.r.,-čím menší tím větši riziko!!!
kakamilurb [ 92.62.224... ] 10.08.2010  13:20
To je nehoráznost, dát to do šrotu! :) Pěkný filmy o tomto jsou "Právě začínáme" 1946 a "Já jsem stěna smrti" 1978
čtenář [ 88.102.168... ] 29.03.2010  13:33
???
rychterová [ 89.24.113... ] 16.03.2010  0:52
co to je fota ? ten globus ? cizí peří
Lukáš Hromádka [ 88.101.97... ] 13.03.2010  15:41
Ruml jezdil taky stěnu smrti v padesátých letech mám jeho fotku jeho kamarád co sním jezdil stěnu smrti se jmenoval Kruška byl to plochodrážní závodník
rychterová [ 89.24.100... ] 18.01.2010  16:36
atrakci provozovali i daleko za hranicemi,tak vím o čem mluvím.proč báchorky?to stačí že do toho jdou
rychterová [ 89.24.100... ] 18.01.2010  16:34
od žádné paní a to že se tam dva zabili je také báchorka vše o tom vím já jsem ze skup.Rychters.25 let jsme tuto
rychterová [ 89.24.100... ] 18.01.2010  16:30
proč si pan Synek vymýšlí ? globus koupili od p.Zdenka Rumla a pokud si pamatuji byl tam hlavní p.Brumlík.
Přidat komentář
PŘEHLED ČLÁNKŮ
A přece se točí
ČMN 13/2017 - Petr Pour
Fóry na fórech
ČMN 12/2017 - Petr Pour
 Smutné zprávy
ČMN 11/2017 - Petr Pour
Vzhůru za dobrodružstvím
ČMN 10/2017 - Petr Pour
Aprílové nečasí
ČMN 9/2017 - Petr Pour
Smyslová záležitost
ČMN 8/2017 - Petr Pour
Smíšené pocity
ČMN 7/2017 - Petr Pour
Jednou veteránista, navždy veteránista
ČMN 6/2017 - Petr Pour
O začátku sezony
ČMN 5/2017 - Jan Rameš
Tak kterou?
ČMN 4/2017 - Petr Pour
O zimě
ČMN 3/2017 - Jan Rameš
To je fičák
ČMN 2/2017 - Petr Pour
Dakar navždy
ČMN 1/2017 - Petr Pour
Už zase po roce...
ČMN 26/2016 - Petr Pour
Úterní palivo
ČMN 25/2016 - Petr Pour
Zimní práce
ČMN 24/2016 - Petr Pour
Když prší štěstí
ČMN 23/2016 - Petr Pour
Gratulace Trophy týmu
ČMN 22/2016 - Petr Pour
Moderní technologie
ČMN 21/2016 - Petr Pour
Proti proudu času
ČMN 20/2016 - Petr Pour
Lovecká sezona
ČMN 19/2016 - Petr Pour
Prokletý kalendář
ČMN 18/2016 - Petr Pour
Sportem ku...
ČMN 17/2016 - Petr Pour
Kam s ním
ČMN 16/2016 - Petr Pour
Kde začíná atraktivnost?
ČMN 15/2016 - Petr Pour
Od Assenu po Markétu
ČMN 14/2016 - Petr Pour
Blízká setkání...
ČMN 13/2016 - Petr Pour
Hold Katalánsku
ČMN 12/2016 - Petr Pour
Sportu zdar
ČMN 11/2016 - Petr Pour
Klíč k dokonalosti bude v klíči
ČMN 10/2016 - Petr Pour
Další články »
© 1999 - 2017 Bikes Publishing s.r.o. | Všechna práva vyhrazena. | Vyrobila Bikes Media s.r.o.
Bez souhlasu provozovatele je zakázáno jakýmkoli způsobem šířit obsah tohoto webu.
Kalendář akcí | ČMN Shop | Záruční podmínky | Platba zboží | Osobní odběr | www.icmn.cz

Motozábava

30. června - 2. července
14. - 16. července
.