Rokon – vlastní cestou
Tento článek vyšel 4. února 2010
v ČMN 5, na straně 20, v rubrice
V roce 1975 se na britském ostrově Isle of Man jela kromě Tourist Trophy také jubilejní padesátá Mezinárodní šestidenní soutěž. Naši tam obhajovali vítězství z Itálie. Sice se jim to nepodařilo, ale i tak dojeli na určitě hodnotném třetím místě. Větší rozruch tehdy ovšem způsobily čtyři americké, v Evropě ne moc známé, stroje Rokon. Každý, kdo je v depu míjel, nemohl se ubránit drobnější prohlídce. Řada věcí se na nich totiž od ostatních strojů lišila.
Skútr do terénu
Rokon RT 340 Automatik, jak zní celé označení tohoto motocyklu, šel ke skútru přirovnat samozřejmě jen s určitou nadsázkou. Jedno společné ale přece jen měl. Místo tradiční převodovky totiž Rokony disponovaly plynulým řemenovým převodem, dnes známým jako variátor. V dobovém tisku se hovořilo o řadách výhod jako například naprosto plynulém záběru zadního kola v každém okamžiku nebo jednodušším ovládání stroje, když se jezdec nemusel soustředit na řazení. Variátor však nevedl až k zadnímu kolu jako dnes u skútrů. Kvůli zachování zdvihu pružení kola a snazší údržbě (převod musel být důkladně utěsněn, aby do něj nepronikly nečistoty a voda) se jednalo spíš o jakýsi plynule měnitelný „primár“. V sedmdesátých letech nebyl plynulý převod ničím neznámým, ale Rokon ho na dlouhou dobu jako jediný použil u sportovního stroje s dvoudobým motorem o výkonu 33 koní. Pro doplnění, jednalo se o motor Sachs s objemem 334 cm3. Motocykl vážil 125,5?kg (suchá hmotnost) a dosahoval rychlosti 145 km/h.
To ale nebylo vše, čím americké stroje udivovaly. Zatímco ostatní motocykly měly nožní startér neboli nakopávačku, Rokony jste uvedli do pohybu rukou. Nikoliv však elektrickým startérem, nýbrž šňůrou. Prostě jako sekačku. Také kola poukazovala na vlastní konstrukční cestu. Šlo totiž o paprsková kola odlitá z hořčíkových slitin. Dosáhlo se tak prý vysoké pevnosti při nízké váze. A protože variátor neumožňoval jezdci prakticky žádné brzdění motorem, byl motocykl osazen, opět na svou dobu nezvykle, hydraulickými kotoučovými brzdami o průměru kotoučů 280?mm. Celý brzdový systém si firma „vypůjčila“ od Hondy a jejích cestovních strojů. Přitom v té době se v terénních soutěžích a motokrosech preferovaly bubnové brzdy kvůli jejich snadné údržbě a lepšímu krytí před nečistotami.
A jak tehdy motocykly Rokon v Británii dopadly? To bylo asi největším překvapením. I když Man byla jejich první Šestidenní, jezdci si s nimi dojeli pro jednu stříbrnou a tři bronzové medaile. Ani tento úspěch ale neznamenal zvýšení zájmu o takto nezvykle konstruované stroje, což předznamenalo jejich jepičí život.
Jednostopý traktor
Nosným artiklem v nabídce společnosti Rokon byl a stále je model Trail-Breaker. Tento jednostopý „traktor“ byl také důvodem vzniku společnosti.
V druhé polovině padesátých let sestrojil americký vědec Charlie Fehn prototyp užitkového motocyklu s pohonem obou kol. Motocykl měl obří pneumatiky se vzorkem jako z traktoru. Podle toho mu také přezdívali „mototractor“. Díky relativně nízké hmotnosti, pohonu obou kol a zmíněným velkoobjemovým pneumatikám neměl motocykl problém se zdoláním těžkých terénů, včetně obřích kamenů, hlubokého bahna, sněhu nebo písku. Samotný tvůrce ho testoval na písečných dunách v poušti u San Bernardina.
Fehn se svůj koncept snažil několikrát patentovat. Podařilo se mu to ale až na třetí pokus v roce 1963. To se ale již projektu na jiném místě USA chopil J. B. Nethercutt, který motocykly začal vyrábět pod označením Nethercutt Trail-Breaker. Cílová skupina byla jednoznačná. Motocykl si měli koupit všichni, kdo se pohybují v divoké přírodě (v našich podmínkách by s touto ideou neuspěl). To znamená lovci, rybáři, lesní pracovníci, strážci a další. Díky příslušenství, mezi kterým nechybí ani nákladní valník, mohli Trail-Breaker využívat také například hasiči likvidující lesní požáry.
Z dnešního pohledu je tato koncepce překonána čtyřkolkami, ale před padesáti lety ještě nic takového neexistovalo. Trail-Breaker tak nabízel i méně zkušeným jezdcům možnost proniknout do nepřístupných míst.
Dutá kola
V roce 1964 koupil společnost jeden z prodejců těchto motocyklů Orla Larsen z Wilmingtonu. Ten také poprvé použil označení Rokon (správná výslovnost má být „rock on“ v překladu něco jako „na skálu“) a podařilo se mu ji i zpropagovat po celých Státech. A to díky televizní sérii o divoké přírodě, při jejímž natáčení využívali právě motocykly Rokon s pohonem obou kol.
V roce 1968 se společnost z důvodů potřeb větších výrobních prostor opět stěhovala, tentokrát do Keenu ve státě New Hampshire až na samém severu u kanadských hranic. Zde působí dodnes.
Vraťme se ještě k tvůrci stroje Charliemu Fehnovi. Ten chtěl svůj výrobek dotáhnout k absolutní užitkovosti a funkčnosti. Proto se nesmířil s pevným spojením předního a zadního kola a do svého patentu zahrnul také jednosměrnou spojku, která umožňovala přednímu kolu točit se rychleji. Zadní kolo jste tak mohli úplně zablokovat a přední se stále točilo. Užitkovost pak Fehn zvýšil konstrukcí samotných kol. Lehké duté hliníkové ráfky totiž mohly sloužit jako zásobníky na 17 litrů tekutin (palivo, voda) a v prázdném stavu zase umožňovaly plavitelnost motocyklu.
Pokud tedy jezdec narazil na rozvodněnou řeku, prostě hodil Rokona do vody a přeplaval s ním na druhý břeh.
V průběhu let bylo vyrobeno několik verzí modelu Trail-Breaker. V nabídce byly s většími či menšími koly, s pohonem obou nebo jen jednoho kola, automatickou i manuální převodovkou a většinou s nízkoobjemovými dvoudobými motory různých značek. Malý motor (objem 134 cm3) a lehká trubková konstrukce zaručovaly hmotnost pod devadesát kilogramů. Třístupňová převodovka byla konstruována do pomala, takže maximálka činila 40 km/h. O rychlost ale u Trail-Breakerů nikdy nešlo.
Vyšlo v ČMN 5/2010
Fotogalerie
