---

Tenhle stroj vznikl vlastně jako hec a realizace klukovského snu bez nějakých ambicí na české custom scéně. Na první účast v soutěži museli organizátoři pana majitele dokonce přemlouvat. Nechal se a od té doby sbírá body všude, kde se s motorkou ukáže. 

David Havlíček (29 let) z Rudíkova u Třebíče, který je strůjcem tohoto malého červeného zázraku, patří k těm, kteří na motorkách vyrostli. Jeho děda závodil na Jawách a Čezetách a pracoval v první prodejně motorek ve Velkém Meziříčí. Láska ke starým strojům se ale v Davidovi probudila až ve třiadvaceti letech. Jinak Davidův první pořádný výlet na motorce byl na Elefantentreffen, zpátky se už vrátil jako ortodoxní
motorkář.
Za šest let dokázal dát do kupy zajímavou sbírku motocyklů, ve které nechybí i špeky české produkce jako „Libeňák“, krosová Jawa pro Šestidenní a podobně. Nejradši ze všeho má však velkoobjemové jednobuchy, vlastní dvě Suzuki DR Big a je tudíž přirozeně i členem Klubu majitelů velkých jednoválců. Na motorkách si dělá zásadně sám a dnes je tak daleko, že dělá servis i pro spoustu známých. Stavbou červeného trpaslíka si konečně splnil klukovský sen.

Místo výkresů karta
Když jsem tenhle výtvor spatřil poprvé, měl jsem možnost vyslechnout si debatu nějakých chytrolínů, kteří si ho důkladně prohlíželi a hodně kriticky ho komentovali: „No, docela pěkný a muselo to dát práci, ale koukni na ty sváry. Proč je nezabrousili? Hm, a taky ta přední vidlice, to je hned vidět, jak měl ten majitel dobrý záměr a pak mu došly peníze a on to musel dolepit...“ Velká chyba, přátelé. David šel od začátku do konce podle jasného schématu. Tedy – jediným technickým výkresem mu byla karta z dětského kvarteta s obrázky motocyklů Harley-Davidson. Na kartě byl vyobrazený hodně očesaný dirttrackový speciál Sportster XLR Ironhead, do kterého se David ještě coby jinoch „zabouchnul“ a řekl si, že jednou přesně takovouhle motorku bude mít! Odečteme-li jeden válec a asi 45 koní, tak si své předsevzetí splnil takřka dokonale. A lepší přední vidlici tam opravdu mít nemohl!

Čtyřtakt za patnáct set
Jako první se v dílně objevil motor. Na Haryka nebylo, takže jeho pozici zaujal velký jednoválec (jak jinak) NSU 501T, který koupil rozebraný v krabici za 1500?Kč, což jsou opravdu výrazně lepší peníze než za H-D. Motor poskládal a pak s Jirkou Jahodou z Velkého Meziříčí vytvořil podle obrázku rám. Produkční je na rámu jen krk a kus přední části (ČZ 477), jinak je to „domácí veledílo“.
Rám dostal přední vidlici s novými brýlemi ze staré MZ (té s bubnovými brzdami) a zadní kyvku z ČZ 477. Tu ale museli hoši rozšířit, neboť David si dozadu vymyslel širší kolo. Rá­fek z Jawy 350 rozřízli dvakrát po obvodu a boky posunuli na každou stranu o 15?mm nového plechu. Z emzety se nakonec šikly i zadní tlumiče, na kterých jen stačilo upravit horní úchyty. Střed na předním kole je zakázkovka a 19“ ráfek opět Jawa.
Pak do hry vstoupil další šikula z Vysočiny Tomáš Chalupa, který má na svědomí těch pár kousků plechařiny. Tedy kromě nádrže. Tu sehnal David z NSU Quick. Sedlo s akorátní dávkou patiny je původně tandem pro spolujezdce z NSU 501T a David ho dostal darem od kamaráda Michala Hlouška. Pak už jen stačilo dodělat imitaci olejovky (motor externí olejovou nádrž nepotřebuje, protože má tři litry v motorové skříni), ve které oko znalcovo možná pozná rozřezaný a předělaný minimax. Na něm je jediný budík, který na téhle stavbě najdete. Měří teplotu motoru, kterou snímá kapilárním teploměrem schovaným v žebrech. Kapilární, kapilární... No, my mu nerozumíme, ale my mu věříme!

Nohám svátek
Zbývalo dodělat všechno to, díky čemu je motorka schopna jezdit. Ovšem třeba otázku ovládacích prvků pojal David hodně alternativně. Pravidelně každý, kdo staví podobného očesance, co nejvíc „oholí“ řídítka, zbaví je páček, přepínačů, táhel...
David to udělal obráceně a jeho motorka má na řídítkách všechno. Páka na pravé straně brzdí přes zajímavou kombinaci lanka a tyčky zadní bubnovku z Péráka a přední brzdu motorka nemá. Pak je tady ještě jedna páčka mechanického dekompresoru a druhá na štelování předstihu. Její lanko však není připojeno k zapalování, ale k přednímu světlu, které pochází ze Stadiona, a lze ho tak jednoduchým pohybem palce celé naklánět do polohy dálkové nebo potkávací. Ruční řazení je původní NSU.
No a co nohy? Ty neovládají vůbec nic a jen se vezou. David přiznal na motorce všechny sváry a všechny ty detaily, ze kterých je vidět, že tohle dílo stavěly lidské ruce. Má to tak rád. Výsledný lak opět co možná nejpřesněji podle hrací karty vystřihl další kamarád Leoš Zejda a nutno říct, že třeba zlaté linky se povedly opravdu
luxusně.
Pro spokojeného majitele byla tahle oldschoolová variace na New Imperial pouhým začátkem. Už teď chystá v dílně další NSU 251 OSL na závody klasiků, café racera z Ducati a k tomu renovuje Jawy a zetky jako ďas. Takže jsem sám zvědav, s čím se na poli customů objeví příště.

 

Brzdí se zadkem, maže nohou...

Tentokrát konečně můžu použít slovo, které si už dlouho chystám. Šinágl! Jízda na tomto šináglu je něco jako řídit parní lokomotivu. Fakt, že motor běží, ještě neznamená, že už ke své činnosti nepotřebuje vaši asistenci. A to vám hodně věcí usnadní zapalování a magneto Phillip Morse, které původně sloužilo na Indianu Prince 350 SV. To si totiž umí samo přidávat a ubírat předstih podle toho, jestli je motor v režimu start nebo jízda.
Tajemství motoru NSU tkví v mosazném „čudlu“, který najdete vpravo na karteru hned nad stupačkou. Ten se dá jednoduše zasouvat dovnitř a ven, takže se David se všemi svými spolukonstruktéry shodl na tom, že jde o mechanický ukazatel tlaku oleje. Když motor běžel, čudl vylezl ven. Až poté, co opakovaně v kopci přidřel válec, protože neměl namazáno, zjistil, že tohle NSU má velmi zvláštní systém mazání. Proto se vyrábělo jen velmi krátce a tento motor nepatří k nejoblíbenějším. Klika si nabírá olej z misky a rozstřikuje jej do válce, ovšem při náklonu motoru za jízdy do kopce se tato miska vylije a klika nemá co rozstřikovat. Proto je tam pumpa, kterou si před každým kopcem musíte olej doslova „našlapat“!
Druhou záludností je brzda. Její řešení je takové, že ve chvíli, kdy si na motorku sednete a motorka propéruje, brzda se začne utahovat a brzdit. Všecko funguje tak, že i při Davidově „těžké váze“ je brzda na hranici brzdného režimu. Ale když pak náhodou potřebujete prudčeji „zahamovat“, ruční páku jen tak nepřeperete. Proto David vyvinul vlastní systém brzdění. Když potřebuje řešit situaci, přenese váhu těla na předek, odlehčí zadek, čímž se mu zcela uvolní „napnelismus“ v celém brzdovém systému, ruční páčku pak lehce domáčkne třeba až k trubce řídítka, no a pak to pořádně zasedne a kolo se blokuje do smyku. Je to trochu akrobacie, ale funguje dokonale.

---