Text:
Petr Pour Fotografie:
archiv autora a Jiřího Karbana

1973: tragédie v Monze

Černá neděle si vyžádala řadu zraněných a dvě oběti. Rok, který znamenal na dlouhou dobu konec motocyklů v Monze.

Silniční motocyklový sport je nebezpečný. Novodobé trendy v bezpečnosti tuto negativní stránku sice minimalizují, ale bývaly časy, kdy smrt závodníka byla sarkasticky řečeno „na denním pořádku“. Přesvědčil nás o tom i šestinásobný mistr světa Jim Redman, který se před čtyřmi lety v rozhovoru pro dokument „Mezi balíky slámy“ vyjádřil slovy: „Každý týden jsme čekali, koho dalšího to potká.“ A opravdu, jen zběžným pohledem do kronik jsem narazil na dvaadvacet závodníků, kteří v padesátých až sedmdesátých letech zemřeli v tréninku nebo při závodě. A to jsem do této smutné statistiky nezahrnul ještě dva špičkové jezdce, kterým se stala osudnou jedna z nejhorších motocyklových nehod – 20. května 1973 při Velké ceně národů v italské Monze.

Ital každým coulem
Jedním ze smutných hrdinů byl domácí jezdec Renzo Pasolini. Rodák z Rimini, ve startovním poli nepřehlédnutelný díky svým brýlím, které nosil i při závodech, začal s motocyklovým sportem v roce 1958, tedy ve svých dvaceti letech. I když jeho otec byl vynikajícím meziválečným silničním závodníkem, Renzo se nejprve věnoval motokrosu. V roce 1962 ale definitivně přesedlal na silniční motocykly. Hned na začátku se zapsal do srdcí fanoušků jednak pro svou divokou a nevypočitatelnou jízdu (což byl ostatně i jeho životní styl; kouřil a fyzičkou moc neoplýval), ale také proto, že dokázal porážet i takového jezdce, jakým byl Giacomo Agostini. V Itálii se tak motocykloví fanoušci rozdělili na dva tábory – uctívače „Aga“ a vyznavače „Pasa“.
První zápis do statistik mistrovství světa učinil Pasolini v roce 1964 na okruhu v Monze. Tehdy ještě nemohl ani tušit, že na stejné dráze o devět let později jeho život vyhasne. První část své kariéry zasvětil Pasolini motocyklům Aermacchi. Jezdil ve čtvrtlitrech a třídě do
350 cm3 a právě v silnější kubatuře si odbyl svou premiéru v MS. Vůbec si přitom nevedl špatně, v poli hvězdné konkurence dojel pro čtvrté místo. Jeho výkony byly však kolísavé; buď bojoval o přední místa, nebo nedojel. Se svým výrazným smyslem pro humor si z toho ale nejspíš moc hlavu
nedělal.
V roce 1967 okusil půllitrovou Benelli a o rok později přestoupil k této značce úplně. V následujících letech se mu podařilo vyhrát tři velké ceny, stát se vicemistrem světa a jednou skončit v celkovém hodnocení třetí. Pro sezonu 1971 opět podepsal smlouvu Aermacchi, což znamenalo nejen účast v americké sérii s dvouválcovou sedm-
setpadesátkou Harley-Davidson (H-D Aermacchi vlastnil), ale také titul vicemistra světa ve čtvrtlitrech a třetí místo v třistapadesátkách. Oboje v roce 1972 a vždy před ním byl Jarno Saarinen (ve třídě do 350 cm3 ještě Agostini).

Symbol své země
„Létající Fin“, to byla přezdívka o sedm let mladšího Jarna Karla Keima Saarinena, druhého nešťastníka z Monzy. Jarno se narodil v Turku a stejně jako Pasolini začínal v terénní disciplíně, resp. závodech na ledu. To z něj udělalo vynikajícího technicky vybaveného, ale zároveň až na hraně bojujícího jezdce. Jarno Saarinen byl perfekcionalista také v přípravách motocyklů, na kterých si montoval třeba až do časných ranních hodin, a ve vyhodnocování časů. Už cestou na stupně vítězů analyzoval tabulku se zaznamenanými časy.
Působení vždy usměvavého Fina v mistrovství světa bylo krátké, ale o to intenzivnější. Začal v roce 1970 s Yamahou. Ta ho ostatně provázela celou kariérou. Traduje se, že peníze na svůj první motocykl získal tak, že obešel několik bank s prosbou o půjčku na studia (vystudoval techniku) a všude uspěl.
Hned první sezonu v MS dokázal posbírat tolik bodů, že skončil ve čtvrtlitrech celkové čtvrtý. Nejlépe se mu dařilo v Assenu a Brně (dvakrát třetí). Vůbec Brno bylo pro Fina přátelské. O rok později zde vyhrál svou první Velkou cenu a v roce 1972 na jihu Moravy dokonce získal double (250 a 350 cm3). Saarinen se stal ve své zemi symbolem. Takových výsledků zatím žádný z jeho krajanů nedosáhl. Ve stejné době jezdil výborně také Teuvo Länsivuori, ale věhlasu Saarinena se nedočkal. Jarno získal jeden titul mistra světa, dvakrát byl vicemistrem a jednou skončil třetí. Jeho kariera se mohla dál rozvíjet, kdyby ji nepřeťala osudná neděle v Monze.

Moc, nebo málo oleje?
Byl to čtvrtý závod sezony. Jarno Saarinen si v předchozích třech připsal již tři vítězství ve čtvrtlitrech a dvě v pětistovkách. Vstup do sezony opravdu famózní. Renzo Pasolini takový start neměl, podařilo se mu vybojovat pouze jedno třetí místo.
Program v Monze byl daný – padesátky, stopětadvacítky, pak stroje do 350 cm3 a po nich čtvrtlitry. Pětistovky měly jet poslední. Když se na start řadily čtvrtlitry, nic nenaznačovalo tomu, že se schyluje k nejhorší nehodě motocyklového sportu.
Po odmávnutí a roztlačení motocyklů se první dopředu hnal Pasolini a hned za ním Saarinen následován celým startovním polem. Hned v prvním kole kousek po startu v pravotočivé zatáčce „Curva Grande“, která se jezdí na plný plyn, se ale stalo něco hrozného. Renzo Pasolini ztratil kontrolu nad strojem a vylétl do svodidel. Motocykl se odrazil zpět přímo pod kola projíždějícího Saarinena, jenž srážce nedokázal zabránit. Následkem toho vznikla řetězová nehoda, ve které skončilo čtrnáct jezdců. Někteří s vážnějšími zraněními, dva bohužel mrtvi.
Zdrcení závodníci se vraceli zpět do depa pěšky nebo na „tandemu“ svých kolegů a někteří dávali průchod svým emocím, když hlasitě kritizovali organizaci závodu. Zbytek programu byl okamžitě zrušen.
O příčině nehody vlastně není jasno dodnes. První zprávy mluvily o oleji na trati, po kterém Pasolini uklouzl. Olej měl vytéct při předchozí jízdě v předposledním kole z motocyklu Waltera Villy. Ten, protože potřeboval body do MS, závod dokončil a olej „roztahal“ po celé trati. Traťoví komisaři pak měli úklid „odfláknout“, což byl důvod rozhořčení některých závodníků. Organizátoři závodu toto ale popřeli. Později se prý také objevila fotografie dokazující, že Renzo Pasolini měl zablokované zadní kolo od zadřeného motoru. Paradoxem celé situace je, že pro Jarna Saarinena to byla vůbec první nehoda v mistrovství světa. Navíc za ni ani
nemohl.
Následkem této tragédie se velké továrny a stáje spojily v boji za větší bezpečnost při silničních závodech. Aby toho ale nebylo dost, ještě téhož roku došlo v Monze k další velké havárii. Tentokrát při juniorském mistrovství Itálie zahynuli hned tři jezdci. To byla poslední kapka oleje do ohně a Monza byla na devět let vyškrtnuta z motocyklových akcí.

Fotogalerie