Žába v mixéru
U většiny motoristických disciplín máte padesátiprocentní šanci, že při kolizi nebo bouračce budete mít štěstí a zbylých padesát procent na to, že třeba už neodejdete po svých. Globus smrti je výjimka, protože každá kolize tam dopadne +/- špatně.
Jezdění v globu smrti jsem viděl poprvé na živo letos na veletrhu Motocykl v Praze; předtím jen stěnu smrti na sraze v Německu. Jaká je realita a zákulisí tohoto „sportu“, jsem vyzvídal od Honzy Holuba, duchovního otce akce Crazy Day a majitele plechové „koule“ v rozhovoru na rádiu Hey. Nakonec z něj vypadlo: „Je těžký o tom takhle vykládat; to si musíš prožít...“ Tak jsem se ho zeptal, jaký je problém v tom, abych se v kouli svezl a on na to: „Za prvé se nerozjedeš, protože nevíš jak a nebudeš to vědět, ani když ti to do detailu vysvětlíme a za druhé, kdyby se ti to přeci jen náhodou povedlo, půjdeš hned na hubu. Na to můžeš rovnou zapomenout. Nám to trvalo měsíce, než jsme dokázali objet alespoň jeden kroužek bez drastického pádu.“ Tak jsem mu položil otázku, co tandem. „Už jsme to zkoušeli, ale ty seš na to děsně velkej a těžkej. To nepůjde. Ale můžeme to teda zkusit!“ Zajímalo mě, kdo by si troufnul. „No já jsem těžkej jak ty a navíc ani nevěřím, že to půjde. To chce někoho, kdo o tom nebude přemýšlet. Hele, naložím tě Romanovi. Ale pro jistotu mu nepřiznám, jak jsi velkej a kolik vážíš...“
Roman a nasazovací rameno
Na dvoře Honzova autoservisu už na mě všichni čekali. Tedy především „vynález zkázy“ Suzuki DR 125 SM a můj průvodce do jiných světů Roman Janošťák. Roman se tvářil divoce, v očích mu syčely dva plameny autogenu a podle jeho kožené kombinézy bylo znát, kolikrát v životě už se potkal se škvárou, asfaltem nebo železným povrchem koule. Než jsem se převlékl, dozvěděl jsem se o Romanovi spoustu zajímavých věcí. Že je kaskadérem především v osobním životě a vyzkoušel úplně všechny extrémní záležitosti kromě potápění a výstupu do kosmického prostoru. Jezdil závody supermoto a každý rok stráví několik měsíců v nemocnici. A tohle individuum prohlásilo: „Tak tohle ne. Tohle nemůže vyjít. A jestli ano, tak se připravte, že to bude držka jako prase!“ A na uklidněnou si vrátil zpět do jamky ramenního kloubu paži, která mu předtím jen tak samovolně vypadla.
Nonstop na pokraji pádu
Honza mi vlastně vůbec nevykládal, co mám v kouli dělat, ale jen to, k jakým všem možným druhům pádů může dojít a jaké to je, když se mi motorka zapíchne řídítky do zad. „Hele, vždycky se snaž padat napravo; jako na stěnu. Jak spadneš doleva, padáš ze tří metrů na železo a motorka na tebe. Ale až sebou praštíš, tak hlavně nikam nic nestrkej.“ Tak jsem si sedl na tu věc a subtilního Romana jsem obemknul jako klokaní matka své mládě. Roman se snažil motorku rozhoupat, ale několikrát toho nechal a svou snahu zakončil slovy, že to nepůjde a že půjdeme na ten „rypák“ ještě dřív, než se rozjedeme. Ale zkoušel to dál. Pak z ničeho nic houkl na Honzu: „Hele, co myslíš, mám mu říct, až pojedeme na ostro?“ a Honza na to: „Nic mu neříkej; to on by se pak třeba lekl a zazmatkoval!“ A tak Roman udělal naposledy raz, dva, tři a najednou jsme jeli! On to dokázal! Teda motorka se kroutila, Roman se kroutil, koule se roztancovala a fotograf David měl na jejím vršku v šestimetrové výšce co dělat, aby se udržel, ale jeli jsme!
Ztráta orientace
Roman neřval a asi se ani nebál, protože v kouli už kromě desítek pádů zažil také srážky tří motorek do sebe a podobně. Jen si tak brblal: „Je to jako kdybych stěhoval nějakou almaru. Ta motorka s náma vůbec nechce jet.“ Hlava se mi netočila; každopádně jsem vůbec netušil, ve které části koule se zrovna nacházíme. V kouli vás drží naživu obrovská odstředivá síla. Když zjistíte, že vás to najednou netáhne ani napravo, ani nalevo, přestanete se bát. Roman bez upozornění vytočil motor k omezovači a najel na stříbrný středový pás ve výšce tří metrů, po kterém jsme začali kroužit. Tam už byl tah odstředivky takový, že jsem nedokázal pohnout ani nohama na stupačkách, natož zadkem... Globus mi začal splývat v jednu plochu a nebýt pruhu stříbrné barvy, nevěděl jsem, po jaké trajektorii vlastně jezdíme. Roman jakoby mi četl myšlenky povídá: „Drž se, já to zkusím trošku rozhoupat a vezmeme to nahoru!“ A pak se začaly dít věci. Motorka se rozkývala a lítali jsme levá pravá, pak najednou úleva, motorka na zadním a rána. Jako když akrobatický pilot rychle vystoupá kolmo do výšky a pak nechá letadlo do určité fáze volně padat. Znovu a znovu. A k tomu samozřejmě nezbytný Romanův komentář: “Todle nás dva nahoru nevyveze ani za boha. Navíc jsme pořád na zadním.“ Tak jsme ještě chvíli kroužili a Roman začal s instruktáží, jak budeme brzdit. „Hele, uberu rychlost, co to půjde, ty mě chytni a jak zavelím, praštíš s námi napravo o stěnu. Normálně nás shodíš.“ Tenhle systém zastavování se mi sice nezdál optimální, ale byli jsme rozjetí a jinou variantu jsem nedostal. Tak se stalo, že Roman zařval „téééď“ a já s ním mrsknul o stěnu jako v džudu...
A bylo dobojováno. Bez utržených prstů, zlomených klíčních kostí a Honza Holub, zosnovatel celé akce, si očividně oddechl. Motala se mi palice a jen velmi pomalu jsem se zase zorientoval, kde je kdo a jak z koule ven. Bylo to super a já už se těším, až se v sobotu 1. 5. 2010 na akci Crazy Day podívám, jak v tom lítají profíci. Takže tímto pánům Janošťákovi, Holubovi a Uramovi ještě jednou děkuji za to, že riskli „pořádnou držku“ jen pár dnů před akcí.
Fotogalerie
