---

Do Hořic jsem se vracel letos pošesté. Od první návštěvy jsem však zcela podlehl kouzlu zvanému road racing. Bez ohledu na to, jaký výsledek jsem zde zajel, vždy jsem si tyto závody nezapomenutelně užil.
Letos jsem měl do litrové třídy skvěle připravenou svoji erjedničku a do šestek půjčenou tak trochu babičku Hondu CBR RR z roku 2005.

Polomokrá sobota
První na řadu přicházejí šestistovky a já jsem nervózní jak prvňáček. Je zde totiž nevídaná konkurence a startovní pole se hemží zvučnými jmény nejen z českého mistráku, ale také ze všech možných evropských zemí. Jedu si svoje tempo a užívám si skvělý přírodní okruh. Hned při vjezdu do depa mě Holík mlátí do zad a řve na mě, že jsem, vole, druhej za Pearsonem. Michael Pearson je jeden z nejlepších roadracingových jezdců v Irsku a zde jel naprosto excelentně. No ale já byl taky víc než spokojený.
Po vyjetí do prvního tréninku tisícovek jsem se postupně prokousával polem jezdců, až jsem se dostal za Jirku Dražďáka. Snažil jsem se ho udržet a ono to kupodivu šlo. Na trať spadlo prvních pár kapek a já zajel do boxů, kde byl táta připravený nadšeně mi sdělit, že jsem druhý – právě za Jirkou. Další kvalifikace byly obě mokré a já jsem raději ani nevyjížděl. Pořadí startovního roštu určily již první tréninky.

Smutná neděle
Do závodů šestek zbývala už jen půlhodina a já pořád neměl na motorce kola. Mohlo za to počasí, které si s námi pěkně pohrávalo. Na poslední chvíli se to celkem probralo a dali jsme tedy suché gumy. Start jsem zvládl na výbornou. Přesně jsem trefil zhasnutí světel a motorku jsem protáhl na první místo. Poprvé v životě vedu v Hořicích závod, to je přece skvělý! Protože jsem soudný, čekal jsem, že přese mě půjdou rychlíci s nadupanými motorkami. Na mě bylo hájit pozice, co nejdéle to půjde. Už během prvního kola mě předjel Pearson a během druhého Indián. Dál už ale nikdo. Kouknu za sebe a vidím ještě Jirku Brože, ale za ním díra. Super, říkám si a další dvě kola dělám co můžu, abych kovboje udržel za zády.
Jenže pak to přišlo. V nájezdu do pátého kola jsem dostal na výjezdu z esíčka hodně velký smyk zadního kola, který jsem sice ještě ustál, ale následek toho byl, že mě to i s motorkou vystřelilo mimo trať při nájezdu do další pravotočivé zatáčky. Pak si pamatuji jen to, že jsem šel po kolizi s pneumatikou z motorky na hlavu a pak už mě to vypnulo.

Vrtulník to jistil
Probral jsem se asi za minutu, ležel jsem na zádech a koukal na lidi kolem sebe. Bylo mi dost zle a pořád jsem o sobě moc nevěděl. Poznával jsem některé tváře, ale bohužel si je dnes nepamatuji. Vím jen, že se mi všichni snažili nějak pomoct. První jsem ucítil šílenou bolest přímo uprostřed zad. Nohama jsem však hýbat mohl, a tak mi proběhlo hlavou, že nejhorší to není. Postupně se dostavila bolest pravého kotníku a pravého zápěstí. To, že jsem měl proraženou bradu a prokouslý ret, jsem vůbec nevěděl. Rána do hlavy byla tak velká, že se mi všechno okolo pořád nějak ztrácelo do mlhy. Dál už vím jen to, že raději zavolali vrtulník, který mě odvezl do hradecké nemocnice.
Místo slibně rozjetého závodu šestek a skvělé startovní pozice v litrech, kde jsem si věřil ještě mnohem víc než v šestkách, jsem měl pěkný otřes mozku a nechodící sádru na pravé noze. Pravé zápěstí jsem měl zlomené tak blbě, že mi ho po propuštění z Hradce museli ještě jednou v Praze zlomit a zafixovat v hodně nepříjemné poloze.
Velká podpora kamarádů a všech fanoušků na různých fórech mi moc pomáhala a i díky nim to nesu po psychické stránce statečně a všem jsem moc vděčný. Pořád se ve mně perou dobré pocity z toho, že jsem celkem v pořádku, se špatnými pocity z toho, že jsem si mohl domů odvézt zase dva věnce.
Pro letošní rok mám ještě jeden velký cíl – zúčastnit se Manx Grand Prix na ostrově Man. Ten se mi sice trošku vzdálil, ale ještě není nereálný, protože pokud nebudou žádné komplikace, tak mi sádry sundají
8. července a pak už bude jen na mně, jestli se dostanu do konce srpna do stavu odjet tenhle závod snů. Ať to však dopadne jakkoliv, tak se už hrozně moc těším na další ročník hořických
zatáček.

 

Kamil Holán #74
narozen: 14. 10. 1977
povolání: grafik, designér
stav: skoro ženatý, 2 dcerky
první závodní sezona: 2001
závodní tým: ČMN Vlčáci
největší úspěchy: rozhodně dvě třetí místa v Hořicích v roce 2009, potom
několik pódiových umístění v českém mistráku ve třídě
SuperStock 1000 a Superbike v předchozích letech
závodní cíle: podívat se na Man (samozřejmě do závodu) a jinak jezdit
co nejdéle, hlavně aby to byla pořád sranda

Fotogalerie

---