---

Řidiči aut i motorek na silnicích často svádějí nesmyslné souboje, kterými ohrožují sebe i ostatní účastníky provozu. Záchranáři jsou pak jako první připraveni jejich nerovný boj se smrtí vyhrát. 

Kafe zpravidla studený
Ráno se probudím, sedám do auta a vyrážím do Jihlavy na stanoviště Zdravotnické záchranné služby kraje Vysočina. Cestou mám celkem smíšené pocity. Na jednu stranu se hrozně těším, protože záchranky a dění kolem nich mě vždycky lákaly, a na stranu druhou se obávám toho, jak to budu snášet. Přivítá mě pan primář Havlík a jdu si nafasovat „mundúr“. Sedáme si, primář vaří kafe a já začínám být trochu nervózní. Povídáme si, piju své kafe a najednou se rozsvítí „žužu“ (signalizace, která udává, kdo vyjede k případu). Primář se podívá a celkem v klidu prohlásí: „To jsme my.“ Závažnost případu vyhodnocuje podle informací z volání sám dispečer, který rozhodne, zda je nutné vyslat posádku s lékařem, nebo bez.
Zvedáme se a svižným krokem míříme do garáží, kde už jsou připraveni další členové posádky, tedy řidič Lukáš a zdravotnický záchranář Marian. Nasedáme, Lukáš pouští maják, sirénu a jede se. Od hlášení musí vozidlo záchranné služby do tří minut opustit základnu. Z dispečinku máme nahlášený kolapsový stav, ale žádné upřesnění. Můj puls se značně zvýšil. Průjezd pondělní Jihlavou je i přes svižnou jízdu a zapnutý maják celkem zdlouhavý. Někteří řidiči bohužel stále nechápou, že houkající sanita opravdu spěchá a občas vymyslí takřka neuvěřitelné manévry, kterými průjezd mnohdy nechtěně stíží. Po cestě přichází upřesnění k případu a dispečerka v případě potřeby poskytuje tzv. TANR – telefonicky asistovanou neodkladnou resuscitaci.
Přijíždíme na místo, honem vzít batohy s potřebným vybavením a jsme u pacienta. Po příjezdu na místo zásahu se řidič ohlásí dispečinku. Jako laikovi se mi celkem ulevilo, protože dotyčný byl při vědomí. Doktor se ptá, co bolí a jak mu je, další člen posádky měří tlak, teplotu a nakonec zjišťují, že se jedná „pouze“ o urologické potíže. Tedy z kolapsového stavu se nakonec vyklubala relativně banální záležitost. Poté co pacienta předáme nemocnici, vracíme se zpět na základnu. Ani mi nepřišlo, že jsme byli pryč skoro hodinu. Po celou dobu výjezdu dispečerka ví, v jaké fázi zásahu posádka je, aby v případě nutnosti dalšího výjezdu mohla vozidlo okamžitě znovu vyslat. Po návratu na základnu musí posádka vydezinfikovat použitý materiál, případně ho doplnit a vozidlo je připraveno opět do akce.

Není kolaps jako kolaps
Dopíjíme již studené kafe a primář mi postupně vysvětluje, jak vlastně celý systém funguje. Ukazuje mi na počítači program, kde jsou vidět všechny posádky kraje Vysočina. Zrovna se koukáme, že v Telči jede doktor k utonulému. Začínám být rád, že jsem v Jihlavě. Najednou se ozve poplach, ale tentokrát vyjíždí pouze posádka bez lékaře. Probíráme různé případy, které primář zažil, převážně se ptám na motorkáře a doktor mě utvrzuje v názoru, že pravděpodobnost vážného úrazu i úmrtí je u nás dosti vysoká.
Další poplach a tentokrát jedeme my. Pacient je cukrovkář, takže se k němu jezdí celkem pravidelně. Dorážíme na místo, posádka změří vše potřebné a pacienta s hyperglykemií vezeme do nemocnice. Po návratu jsme měli v plánu zajít se podívat na dispečink, ale místo toho nás posílají k dalšímu pacientovi. Posádka opět tuší, o koho se jedná. Starší dáma, z laického pohledu trochu hypochondrická, si několikrát denně měří tlak, který jí trochu kolísá. Není jí dobře, ale na nic vážného to nevypadá. „Spíš si potřebuje popovídat, ale bohužel dispečinku svůj stav popíše závažnější, než je, a ten pro jistotu pošle posádku s lékařem, která je pak takovýmto případem blokována,“ vysvětluje mi Marian. Paní pro klid její duše odvážíme na kardiologii a cestou z nemocnice se stavujeme na kafe a horalku v nemocničním bufetu.

Tentokrát to nedopadlo dobře
Po návratu mi primář konečně ve volnější chvilce ukazuje základnu. Koukáme do garáží, kde jsou různé typy sanitek, jedna je pro mimořádné situace, jedna pro nepřístupný terén, ostatní jsou víceméně stejné jako ta, se kterou jezdí naše posádka. Zaráží mě na nich jedna věc. I sanitní vozidlo se statisícovým zdravotnickým materiálem musí mít v povinné výbavě autolékárničku. Opět se rozezní poplach a my vyrážíme. Volání přichází od městské policie, jejíž příslušníci na místě resuscitují. Po cestě se dozvídám, že jedeme na oběšence a trochu ve mně hrkne. Dorážíme na místo, rychle bereme vybavení, tentokrát i s monitorem na sledování srdeční činnosti a kluci bleskurychle přebírají resuscitaci od měšťáků. Intubace, srdeční masáž, umělé dýchání. Dokud se resuscituje, je na monitoru vidět potřebná křivka. Jakmile se přestane, z křivky se stává dlouhá linka a monitor vydává onen známý monotónní zvuk. Bohužel, tady už se nedalo nic dělat. Doktor musí vyplnit dokumentaci o úmrtí, stojíme u sanitky a je ticho. Po chvilce se atmosféra uvolňuje a začne se z jiného soudku lehce vtipkovat. Je třeba poněkud odlehčit situaci. I to k tomuhle povolání patří. Kdyby to tak nebylo, člověk by se z té práce musel zbláznit. Vracíme se na základnu a tím končí má dnešní služba u záchranky.

Adrenalinu nad hlavu
Teprve večer jsem si začínal uvědomovat, co se za celý den vlastně událo. Za celou dobu na základně člověku ani nedojde, že je pořád „našponovanej“. Pořád čeká, co přijde a vlastně je na to i psychicky připraven. Až doma mu dojde, že to vůbec není sranda. Každopádně, pánové záchranáři, smekám před vámi.
 

Fotogalerie

---