---

Taxíkem jsem jel snad jenom jednou v životě, a to ještě velkým omylem z narozenin Péti Záruby. Jinak je mi nejen tato profese, ale i služby velmi cizí a veškeré mé znalosti se omezují pouze na informace z televizních novin, jak taxikáři okrádají turisty. Když se před třemi měsíci na pražském trhu objevila společnost Taxi Moto, jež přepravuje zákazníky po Praze na skútrech, bylo mi jasné, že se dříve nebo později s touto profesí seznámím na vlastní kůži.

Dlouhá šichta
Při první schůzce s panem Markem, vedoucím společnosti, jsem se dozvěděl princip fungování Taxi Moto, přepravy osob i komunikace jezdce s dispečinkem. Společnost je na trhu relativně nová a sám jsem nabýval dojmu, že zakázek asi nebude mít mnoho, a to nejen kvůli zhoršujícímu se počasí. Opak je však pravdou. Moji směnu jsme nakonec dohodli na pátek večer, konkrétně od pěti hodin odpoledne do tří do rána, kdy by měl být asi největší šrumec, tak aby se pan redaktor nenudil.

Až v pěti po Praze
Musím přiznat, že když nadešel den D, byl jsem trochu v rozpacích. Na Zámecké schody, kde společnost sídlí, jsem se nesl sice krokem jistým, avšak s myšlenkami rozpačitými. Přicházím k motorkám, které nejsou ničím jiným než skútry Suzuki Burgman 250 v přestavbě Taxi Moto (polepy, opěrky pro cestující, cestovní kufr, GPS). Ve vozovém parku je potom i jedna čtyřstovka. Po Praze můžete zatím potkat takovýchto skútrů pět.

Předání směny
Při předávání otěží skútru začíná řádná nalejvárna. Vestu Taxi Moto na sebe, do ní vysílačku, která pro mě ze začátku znamená velký problém. Ovládání hands-
free se mi zdá nepochopitelné, avšak po zaškolení ostatními kolegy už jej začínám zvládat. Dalším oříškem je nejen výbava moje, ale i zákazníkova. Nepromok pro jezdce, nepromok pro zákazníka, bunda, hygienické pokrývky hlavy a v neposlední řadě samotná helma pro zákazníka. Až se divím, že se to do motorky vše vejde. Není toho zrovna málo a zorientovat se následně i v objednávkových a výkazových bločcích mi přijde jako malá maturita. Další pecičkou je zapamatování si volacích znaků mezi jednotlivými stroji a dispečinkem. HP dispečink, HP1, HP2, HP3… Možná to někomu přijde triviální, ale pokud si k tomu všemu máte během pěti minut vsugerovat do hlavy ještě ceník služeb, dává to dohromady už docela složitý komplet.

Tahle práce není pro každého
Začínáme. Princip tohohle byznysu spočívá v tom, že se touláte po Praze blízko centra, kde se 90?% zakázek odehrává, a musíte být připraveni na všechno možné. Jakmile se vám z vysílačky ozve do éteru dispečink, vyvolávající váš volací znak s informacemi o zakázce, není času nazbyt. Komunikace s dispečinkem je velice rychlá a po potvrzení zakázky máte 15 minut na dostavení se k zákazníkovi. Teď se ukáže, jak znáte Prahu. Já se v ní narodil a myslel jsem si, že jsem v ní velice zorientovaný (jak šeredně jsem se mýlil). Moje první cílová ulice byla Jeseniova. Protože jsem vůbec netušil, požádal jsem o pomoc navigaci. Ta mě úspěšně navedla na magistrálu, ale z ní stáhla bohužel až o sjezd déle a čas se natahoval. Popravdě jsem začínal být trochu ve stresu. Kolegové v éteru vysílačky se mě snažili navést, protože znají snad každou ulici. Současně mě navigoval ještě dispečink, který má podle lokátoru přehled o mojí aktuální poloze. Z vysílačky není vždy rozumět na 100?%, tak jsem se snažil na maximum soustředit a ulici trefit. Samozřejmě jsem Jeseniovou již projížděl, proto jsem nevěděl, kde do ní odbočit. Potvrzuji dispečinku doražení na místo. Ten informuje zákazníka o přistavení jeho povozu. Za celou službu u mě nikdo nevyužil hygienické čepičky pod helmu, a popravdě se ani nedivím. Taky nemám tyhle plavecké čepice rád. Hygiena je ale hygiena. První zakázka proběhla v pořádku, po cestě nebyla žádná komplikace, avšak je zvláštní pocit, když za sebou vezete v ohrádce zákazníka, který je na skútru vystavený jako v papamobilu a jede pouze v mikině.

Ujedeme i exekutorovi
Druhá zakázka, kdy jsem vezl „Pepu z Jinonic“, byla mnohem zajímavější. Pepu jsem vezl evidentně po pár pivech a po cestě bylo hodně srandy. Ta vygradovala na křižovatce na Andělu, kdy vedle nás stálo auto a řidič na nás zvláštně a dlouze zíral. I na další křižovatce se nás držel. To už se mi nelíbilo, tak jsem se rozhodl mu ujet, než vyvede nějakou blbost. Za směnu se mi totiž párkrát stalo, že na nás občas najel nebo jinak znepříjemnil cestu nenávistivý kolega taxikář. Na to ale řidič vedle nás začal stahovat okénko. Na další křižovatce potom slyším smích a Pepa z Jinonic mi vesele oznámil, že to byl jeho exekutor a že ho celý den nahání. Když slyším na další křižovatce za mými zády další debatu s řidičem PPL, nepřekvapuje mě, že je to další Pepův kamarád. Po dojetí na místo určení nezbývá než kouknout na denní počítadlo kilometrů a začít počítat. 25?Kč nástupní sazba a 17?Kč za kilometr (pro srovnání, běžný taxík má nástupní sazbu 40?Kč a 28 Kč/km). Za celý večer u mě nikdo neplatil více než 280?Kč, za 14,4?km po Praze. Nejkratší zakázka potom byla pouhé 2?km z klubu domů. Dojezd této zakázky byl asi jednu minutu noční Prahou. Naopak nejdelší zakázku, oněch 14,4?km, jsme zvládnuli ve čtyřech kolektivně jedoucích skútrech za čtvrt hodiny.

Spanilá jízda Prahou
Při směně jsem měl velké štěstí. Vyzkoušel jsem si samostatné zakázky, zakázky na odvoz automobilu a jeho řidiče, ale také hromadnou přepravu na skútrech. V tento den byly v terénu čtyři skútry a kolem půlnoci si nás zavolala parta dvou slečen a dvou chlapců do baru nedaleko Malostranského náměstí. K baru jsme přijeli se všemi čtyřmi skútry společně a partu mladých lidí vyzvedli. To, co následovalo, by někdo mohl nazvat spanilou jízdou. Mělo to atmosféru a cestující se náramně bavili, když si mohli po cestě do Řep povídat a sdílet svoje zážitky z noční jízdy Prahou. Během celé noci jsem pravidelně cestující zpovídal a vyptával se na názory. Většina jich nejela s Taxi Moto poprvé. Někteří dokonce takto jezdí pravidelně každý den do práce a z práce. Ti potom jezdí za lepší VIP taxu. Ani jeden zákazník nešetřil chválou. Ať už z hlediska rychlosti přistavení stroje a přepravy, nebo samotných financí. Sám jsem byl překvapen, protože tyhle Burgmany od Suzuki nejsou úplně nejstabilnějšími, a když jsem vzadu vezl někoho těžšího, bylo o zábavu postaráno a já měl plné ruce práce. Navíc podvozek na pražské kočičí hlavy reaguje vyklepáním duše z celé posádky.

Cestuje se pohodlně
Na závěr večera, když se blížil konec služby, která rozhodně nebyla krátká, jsem si vyzkoušel, jak se cestuje na tomhle přepravním prostředku z pozice pasažéra. A řeknu vám, tohle svezení za to stojí. Díky opěrkám, které máte k dispozici na ruce a záda, můžeme mluvit o opravdovém pohodlí, které může překazit snad už jenom počasí. Jak vyplývá z reakce zákazníků, pokud vám nebude vadit čas strávený navlékáním nepromoku, zůstanete i v dešti 100% v suchu a teple.

Konec šichty
Když se přiblížil konec mé směny, docela mě to mrzelo. Byla to sice dlouhá noc, ale když se člověk do téhle práce zaběhne, jedná se vlastně o neskutečný relax a zábavu. Navíc v éteru vysílačky bývá večer i docela sranda. Na druhou stranu tahle práce není rozhodně pro každého a jezdec je mnohdy pod velkým tlakem. Kdo má ale rád adrenalin a boj se vteřinovou ručičkou, je tady správně, ať už v pozici zaměstnance, nebo zákazníka.

Odbavení zakázky krok po kroku
Jak vypadá kompletní odbavení zakázky? V interkomu se ozve dispečink, pro
váš volací znak. Zazní číslo zakázky, jméno, ulice a tarif pro daného cestujícího,
za který pojede. Od této chvíle má jezdec
15 minut na příjezd k zákazníkovi. Po příjezdu na místo určení ohlásí dispečerovi příjezd a ten informuje zákazníka. Zákazník naváže kontakt s jezdcem a připraví se na jízdu. Před odjezdem informuje mototaxikář dispečink o cíli cesty a době odjezdu. Po dojetí na místo určení mototaxikář zinkasuje příslušnou částku závislou od ujetých kilometrů, odbaví cestujícího, kterému se nabízí i rozsáhlý úložný prostor pod sedlem skútru (notebook ani větší brašny nejsou problém), a informuje dispečera o odbavení zakázky, najetých kilometrech a zinkasované částce. Tím je zakázka odbavena a nezbývá než čekat na další.

Fotogalerie

---