---

Už dva roky se vás ve svých článcích o stavbách a přestavbách motocyklů snažím připravit na příchod retro vlny café racerů. No, mám-li být upřímný, čekal jsem, že v zemi, kde mají roadracingové závody takovou tradici a obrovský počet fandů, nastane velký boom zájmu o klasické motocykly a spousta motorkářů se vrhne do přestaveb, až zjistí, že na kafáčích už lítá skoro třetina Evropy! Retro vlna nepřišla, jen jakýsi nesmělý závan. Ale něco se přeci jen stalo. Zvýšil se zájem o nové Bonnevilly a své zákazníky si začaly nacházet i retro modely od Moto Guzzi. Víťa Žemla a Petr Zaplatilík dokázali celému národu, že zvítězit v kategorii sportovních motocyklů na mezinárodní custom show jde i s nízkorozpočtovými café racery. V letošním roce vznikl i český Café racer club. Lidé se tu zatím asi zásahů do starých motorek bojí, nebo co. Zato samorost Lubor Mahulík, kterému nikdo z jeho domovského Jawa Clubu Praha neřekne jinak než Mahulka, se nebojí ničeho. Ani čerta, ani zubaře, natož nějakého řezání do rámu...

Lehká a obratná
Mahulka je ze staré dobré motorkářské školy. Odjakživa se mu líbily klasické závodní stroje. „Největší výhodou těchhle motorek je jejich váha. Když máte motorku lehkou, ani nepotřebujete nutně velký výkon, protože její hlavní devizou je pak bezkonkurenční ovladatelnost,“ vysvětluje nadšeně sám rychlík Mahulík, který už v životě vystřídal spoustu strojů z Japonska i Evropy, až na celkem dlouhou dobu skončil na kultovní Moto Guzzi Le Mans. Ta ho sice bavila, ale postupně mu přišla zbytečně těžká a neobratná, a tak se rozhodl konečně zrealizovat svou letitou vizi.
Lubor od začátku věděl, že chce stavět z jednoválcové Yamahy SR. Tahle motorka je svým originálním vzhledem pro stavbu café raceru prakticky předurčená. Navíc má spolehlivý motor, který se nebojí vyšších otáček a lze jej velmi dobře upravovat. A když už byl v tom shánění vhodného motocyklu, koupil eserka hned dvě. Jedno naprosto originální a z druhého jen torzo, které bylo jasně předurčeno k přestavbě, protože renovace postrádala smysl.

Vůbec nic navíc
Zbědovanou motorku s kamarády rozebrali na prvočinitele. Rám nejdříve dokonale „očistili“, respektive zbavili ho všech těch krámů, které dlouhé roky v Japonsku tak pečlivě vymýšleli. Pryč šla celá podsedlovka, podsedlová část s airboxem, zadní stupačky, veškeré držáky a úchytky (na baterii, na relátka)... No prostě všechno, co není „nezbytně nutné k jízdě“. Oholená kostra dostala zpátky původní vidlici, která ale prošla důkladnou repasí včetně výměny uložení v krku. Navíc přibyl tlumič řízení. Lubor se snažil držet celou stavbu svého speciálu spíše v nižších finančních mezích s tím, že na podstatných věcech (motor) se samozřejmě nešetřilo. Jedinou chybou, kterou dobrovolně přiznal, byla instalace zadních tlumičů z Jawy 350. Proto ještě letos na Vánoce přijdou na řadu nové Koni nebo Showa. Na druhou stranu se tlumiče Jawa chovají mnohem lépe než originály Yamaha! Kola i brzdy jsou původní, repasované. Splňují všechno, co by měla kola u klasického café raceru mít, včetně hliníkových ráfků. Zadní „bobek“ na rámu je zatím vyroben z plechu svépomocí, ale na polici v garáži už je přichystána lehká slušivá laminátová prdelka pro závodní veterány od MotoForzy.

Vivat Wiseco
Nejvíce se Lubor těšil na úpravu motoru. Té se ujal Jiří Veselka, kterého si možná ti starší z vás pamatují ze závodů sprintů, kde drtil plochodrážní Jawu. Jirka nejdříve celý motor zrenovoval, ale pak do něj některé podstatné díly nevrátil a nahradil je jinými. Válec vyvrtal a vetknul do něj nový kovaný píst Wiseco. Touto úpravou se změnil objem z pěti set na pět set padesát a hlavně kompresní poměr. Jiří vyvinul na eserko ostřejší vačku a k tomuto „kitu“ naladil karburátor (větší tryska, větší díra ve vzdušníku), kterému předchází otevřený filtr K&N. Mahulka je celý život toho názoru, že „není moc dobré dusit výfuky“ a přesně podle tohoto hesla vytvořil s přáteli závodně-industriální neleštěnou nerezovou trubku, která má vzadu něco jako velmi decentní tlumič, který je však plně průchozí. Když je motor v otáčkách, pak je to vážně střelba jako z těžkého kulometu. Přesná měření na brzdě motocykl teprve čekají, ale ta „hrubá“ mluví o celkem podstatném posunu na čtyřicet koní, vzhledem k tomu, že základ má psaných 27...

Nádrž velkou neznámou
Asi první věcí, která každého praští do oka, je obrovská nádrž. Ani mně to nedalo, abych se nezeptal na její původ a hlavně, proč na motorce, kde se šetřilo každé deko, trůní takováhle bandaska. Mahulka měl odpověď i tentokrát: „No, já tam měl původně menší, ale to už pak ta motorka byla děsný tintítko. Jakoby nedomrlá. Vypadalo to, jako bych jezdil na nějaké stopětadvacítce. O téhle větší jsem věděl. Ležela u kámoše pod ponkem, tak jsme ji zkusili a bylo to najednou vono! Ani nevím, z čeho je; snad nějaká Yamaha nebo co.“
S instalací nové nádrže se začal strojit i zbytek. Přední světlo je originál, zadní prý „někde leželo“. Budíky jsou také původní, ale důkladně repasované. Nepřehlédnutelným technickým detailem jsou samozřejmě plně nastavitelná závodní řídítka Tommaselli. Ty sehnal šikulka Mahulka taky náhodou od kamaráda, který je složitě vybíral, koupil, a pak zjistil, že mu na motorku nepasují. Detail řídítek pak tvoří moc fešné a opět upravené zrcátko Rizoma. Našel ho v jednom motobazaru v krabici s hliníkovým šrotem... Teď si říkám, jestli jsem na něco nezapomněl. No jo, na olejovou nádrž! Tak ta tam, přátelé, opravdu není, protože Yamaha SR má zásobu oleje už z výroby v trubkách rámu. Inu, další kila dolů. No a registrační značka? Z mého pohledu absolutně bez komentáře. Majitel utrousil něco o tom, že teď tam alespoň na něco ta „plachta“ je; že mu už za deště nestříká voda na sání!

TT Isle of Ořech
Okusit tenhle stroj na vlastní kůži mě lákalo od první chvíle, kdy jsem ho viděl. Je to opravdový závoďák. Nekompromisní, tvrdý a svérázný. Eserko mě školilo už od začátku (nebojte se, nebyli byste na tom jinak, chytráci!). Hned při prvním startování jsem pochopil, proč se při odlehčování zapomnělo na demontáž hlavního stojanu. Jen s jeho pomocí lze totiž velmi složitým rituálem a po časově celkem náročném hledání horní úvrati kliky (naštěstí je na motoru signalizační okénko) motorku našlápnout. Zapomeňte na váhu těla. Komprese je tu mocná a porazíte ji jen naučeným grifem. Boční stojánek je při startování úplně na nic! Živě jsem si představil Mahulku, jak takhle důkladně „protroubí“ kolonami aut mezi pruhy až k semaforu a tam mu to chcípne a on pak musí absolvovat celou tuhle proceduru. A ještě k tomu „laboratorní pokusy“ se sytičem.
Jinak na čtyřicetikoňovou motorku to jede nečekaně. Motor se děsně rychle vytáčí do vysokých otáček a svým projevem opravdu připomíná spíš plochodrážku s trombónem nebo silniční Eso páně Parusovo. Otáčkoměr má do sedmi tisíc, ale tam se jí rozhodně končit nechce. Maximálku jsem opravdu neotestoval. Na pětku jsem tam měl 150, ale ta muší věc pode mnou už se tak třepala a vypadala, že se musí rozpadnout, že jsem to raději zavřel. Na testovacím polygonu v obci Ořech a jejím blízkém okolí z nás stejně museli mít asi radost. Především majitelé všech aut, kterým po průjezdu „ostrostřelce“ začaly houkat alarmy. Tahle motorka opravdu patří mezi zbraně hromadného ničení!

Fotogalerie

---