Nebe a Peklo

Babí léto jak vyšité. Poslední záchvěv letního počasí v plné kráse. Tak vypadalo letošní ...

Celý článek »
Táhni a srůstej

Vytanul mi bezděky na mysl citát z jedné cimrmanovské hry. Příkaz náčelníka Varlovi Frištenskému ...

Celý článek »

Plochá dráha na americký způsob


Ještě před dvěma lety jsem netušil, že za flattrackem v jeho absolutní americké podobě nebudu muset jet až do Holandska, ale že stačí vyrazit ve správný den třeba do Slaného. Ještě před rokem jsem netušil, že budu budovat pro tento sport plochodrážní ovál. Před půl rokem jsem netušil, že budu pořádat poslední závod evropského poháru. A před čtvrt rokem jsem netušil, že flattrack pojedu...


Plochá dráha na americký způsob

Flattrack, nebo chcete-li dirttrack (je to vlastně jedno a to samé), je sport pro drsné chlapy. Přiznávám, že co se ryze amerických závodů týče, byl jsem vždycky ortodoxní dragsterista. Můj život byla čtvrtmíle. Kdykoli a na čemkoli, hlavně co nejrychleji a být v cíli první. Pokud mám nechat promluvit své nitro (teď opravdu výjimečně nemyslím nitrometan...), pak musím přiznat, že je pro mě každá motorka dobrá. Tedy každá, kterou pohání nabušený americký dvouválec. No a kde jinde ještě můžete vidět sílu V-twinů z Milwaukee v akci kromě dragsterů? Právě na flattracku! Ryze americkém sportu, který se začal v USA jezdit už někdy po roce 1915.
Na flattrackové závody jsme s kamarády dlouhá léta koukali pouze na satelitu a později na internetu. Je to peklo a každému vřele doporučuji. Ortodoxní fandové ploché dráhy sice vždycky brblali a mé nadšení hodnotili slovy jako: „No, aby ses z toho nepotento... Vždyť ti borci vypadaj, že ty motorky vůbec nezvládaj! Vlaje jim to jaksi pod zadkem a hází to s nima jako nějaká koza. Navíc to musí být těžký jak kráva! Cože? Co jsi říkal? Že to má sto sedmdesát kilo? No vy musíte být úplně vymazaní! To taková plochodrážka! Lehounká motorečka s obrovským výkonem, to je jiný kafíčko. To jsou aspoň elegantní závody! A ne jak ty tvoje traktory, co si jen hrají na závodní motorky!“ Jenže na tohle mám svůj názor. Plochá dráha je super. Mám to rád, je to střelba, ale když pak vidíte, jak se do zatáčky tlačí deset - dvanáct jezdců na velmi zle burácejících Sportsterech v oblacích prachu a takhle to vydrží ne čtyři, ale třeba patnáct kol, úplně vám zůstává rozum stát. Je to prostě totální maso! Nemluvě o tom, že flattrack není jen o oválech. Spousta tratí má i technickou část se zatáčkami. 

Jiřinec a Big Lake Speedway
Ti, které tento sport zaujal, si už asi všimli, že se flattrack jel i u nás. V roce 2009 jen taková exhibička na zkoušku a letos si tu evropští vyznavači dlouhých driftů odjeli v průběhu léta hned tři závody evropského MEFO Sport Flattrack Cupu. (Mariánské Lázně – Slaný – Slaný). Celé to spískal a dotáhl do zdárného konce Jirka Kolář alias Jiřinec, který řadu měsíců pracoval na tom, aby flattrack mohlo naplno prožít i české publikum.
Když jsme ve Slaném klečeli s kolegou Somikem s fotoaparáty u dráhy, naskakovala nám husí kůže a já se pevně rozhodl, že tohle peklo musím nějak dostat i na Moravu, kde to s plochodrážními stadiony není žádná sláva. Pak mě ale napadla naprosto šílená myšlenka. Samostatný závod, to je celkem houbeles. Ale co takhle spojit tyhle závody s největší motorkářskou akcí u nás? Co uspořádat závod evropského poháru přímo v Pasohlávkách v rámci Euro Bike Festu?
No a tak to šlo ráz na ráz. Nejdřív jsme si pronajali vytoužené pole přímo u srazového kempu a pak se z nás stali na několik týdnů seriózní zemědělci. Museli jsme pochopit, jaký je rozdíl mezi mulčovači a kultivátory, co udělá s plochou zemědělský vál a co velký silniční válec. Na co jsou dobré brány a na co grejdr a smyk. Nakonec jsme do akce zapojili zemědělce ze všech okolních vesnic, což nebylo zrovna jednoduché, protože měli opožděnou sklizeň slunečnic nebo co. Věřte mi, žádná prdel, tohleto půdoznalectví. Udělat z oranice plochu jak z betonu, to je hromada práce! Ale povedlo se a poté, co si na našem „stadionu“ vylámalo zuby několik zemědělských strojů a nechal nervy nejeden traktorista, byla dráha v polovině října hotova. Bylo dohodnuto, že poslední říjnový víkend si ji přijedou evropské špičky flattracku vyzkoušet. Sami Holanďani jí dali i honosný název – Big Lake Speedway! No, já ji nazývám raději skromněji „Moravská hruška“, protože každá zatáčka má jiný poloměr. Podle pravidel AMA (American Motorcycle Association) je to prý však úplně v pořádku.

gal_1_223.jpg

Tajný závod
Vše se změnilo jedním telefonátem cca sedm dnů před testováním. Volal mi Jiřinec... „Ty Ondro, máme takovej problém. Psal mi Jan-Willem Jansen, že prej jim zrušili poslední závod poháru, a tak jestli by si to nemohli odjet v rámci toho testování v Pasohlávkách...?!“
No a lítačka začala nanovo. Sehnat sanitku, připravit depo, občerstvení, zázemí, z kamarádů udělat traťáky a zajistit traktor. Ale podařilo se a zcela neuvěřitelné se stalo skutečností. V sobotu 30. 10. 2010 ráno se mírumilovný kemp u Mušovských jezer proměnil v seriózní závodní depo plné dodávek a náklaďáků. Byli tu všichni. Holanďané, Němci, Švýcaři i Italové. Jen Angličani nedorazili, protože jim po cestě klekla dodávka. Dojem nás všech asi nejlépe vyjádřil fotograf a závodník v jedné osobě, Matěj Třešňák: „Ty vole, ještě že mám s sebou ten foťák. Tohle mi v Praze nikdo neuvěří! Rybník, u toho pole, všude jen vinice a tady se jede opravdovskej evropskej pohár. Tak to je úlet století.“
Závod, který byl přísně utajovaný před veřejností, se povedl na jedničku a pak se trénovalo až do tmy. Nejdůležitějším verdiktem bylo, že je trať schválena, že se závodníkům v Pasohlávkách líbí a že je velký závod v rámci Euro Bike Festu 2011 zpečetěn. Jako vyjádření díků nám pořadatelé celého poháru půjčili motorky, ať si můžeme sami vyzkoušet, co jsme to vlastně vytvořili. Jejich chyba! Už jsme jim je toho dne nevrátili.

Na splašeném kozlovi
Kdykoliv jdu s kůží na trh v rámci projektu Na vlastní kůži, snažím se před tím zjistit od těch, co to umí, co nejvíc informací a rad, abych věděl, čeho se mám vyvarovat a jak se to vlastně dělá. Mými učiteli flattracku byli odborníci na slovo vzatí. Jan-Willem Jansen (hlavní organizátor MEFO Sport Flattrack Cupu, celkově druhý v Evropě), německý závodník Thomas Weigl a naše juniorská plochodrážní hvězda Pavol Pučko. Ještě u toho asistoval Jiřinec v roli kibice a šedé eminence, která kouřila jedno cigáro za druhým a pořád mlela něco v tom smyslu, že: „tohle nechci vidět“ a „točte to, tohle bude nový filmový trhák Jak svět přichází o nadějné motoristické novináře...“
J. W. Jansen mě odzbrojil hned na začátku a k celé jízdě na flattrackových speciálech mi řekl asi jen toto: „No a co potřebuješ vědět? Na motorce jsi už někdy jel? No tak normálně jeď a jak bude zatáčka, tak zatoč! Zbytek už poznáš sám! Nic víc ti k tomu asi neřeknu.“ Zůstal jsem jak opařenej, koukám na Thomase a říkám: „No jo, ale vždyť ty vaše stroje nemají přední brzdu a zadní kolo vůbec nedrží!“ A on na to jen v klidu: „No, tak na to hlavně nezapomeň. A vem si helmu. Ona se občas hodí.“ Pavol jen pokrčil rameny a řekl: „Ode mě rady nečekej. Já s tím jezdím úplně jinak. Jako na plošině. Ještě by sis zkazil styl.“
Tak jsme to nastartovali a než jsem vůbec dojel k trati, tak mi ten vytuněnej vysokootáčkovej motor párkrát chcípnul. No a tradá! První pocity byly hodně rozpačité. Ta motorka nemá přední brzdu a s tou zadní musím hodně šetřit. Vzpomněl jsem si na svá dětská léta, kdy jsme takhle u jednoho strejdy sedlali černého kozla, který se jmenoval Čert, chytli se za rohy jako za řídítka a soutěžili v tom, kdo se na téhle neovladatelné a naprosto nezastavitelné bestii udrží nejdéle. Domníval jsem se, že flattracková motorka funguje tak, že přední kolo drží a vede a to zadní tlačí a driftuje. Respektive že na rovince se chová normálně a až poté, co člověk vjede do zatáčky, podřadí, vytočí motor a pošle bez přípravy dozadu plný výkon, se utrhne a začne prokluzovat. Tak to pozor přátelé! Tak tomu opravdu není!
První kola jsem hledal okamžik, kdy se kolo utrhne a začne driftovat. Pořád nic! Říkám si, že tohle není možný, protože právě flattracková pneumatika (i když na první pohled nevypadá) je svou směsí i vzorkem přímo předurčena k tomu, aby šla do skluzu úplně jednoduše a nejlépe hned. A taky že jo! Až podle fotek a komentářů mých učitelů jsem později zjistil, že jsem jel v driftu prakticky od startu a že o nějaké adhezi na rovinkách, kdy se člověk osmělí a kapánek víc tomu vytne, nemůže být taky ani řeči! Ta věc prostě nebyla nestabilní a gumová, jak jsem si myslel. Prostě jen klouzala od začátku do konce!

gal_2_223.jpg

Jízda před vodičem
Začal jsem se víc soustředit, a protože mě kamarádi i instruktoři notně burcovali, začal jsem i zrychlovat. V tu chvíli jsem přišel na další děsivou skutečnost! To přední kolo totiž taky nedrží. Plavalo si tam, jak se mu zachtělo, a já měl pocit, že jedinou jeho funkcí je, aby motorka neryla zeminu prázdnou vidlicí. Ano, samozřejmě, směr nějak drželo, ale rozhodně to nebylo vůbec nic jistého. A to je ten pravý důvod, proč flattrackové motorky nesmí mít v žádném případě přední brzdu. Protože kdybyste ji jen lehce poškádlili, jdete, jak se lidově říká, na rypák. A ti za vámi taky, protože přes všudypřítomný oblak prachu stejně netuší, co se před nimi děje a můžou jen doufat, že se nějak držíte v sedle.
A jak se brzdí? No, zadní brzdu jsem zkoušel, ale moc nepokoušel. Takže všechno motorem. To fungovalo naprosto znamenitě a já celkem nechápal, jak mohl Pavol Pučko dávat dlouhou v Mariánkách na dvoutaktu. No jo, jenže on je mistr řídítek a podezřívám ho, že nedeceleroval prakticky vůbec...
Jezdil jsem kratší variantu oválu (cca 450 m). Na rovinkách jsem někdy řadil trojku (opravdu jen někdy, protože někdy jsem to taky nestihl a už jsem byl zase v zatáčce), zatáčky zásadně na dvojku při výjezdech celkem vytočenou. Opravdoví závodníci měli na stejné trati vždy o kvalt víc a točili to až někam k omezovači. Zastavil jsem u svých instruktorů a ptal se, co na to říkají. Tentokrát mě odzbrojil Thomas. „No, pořád čekáme, kdy to pořádně rozjedeš!“ Kibic neříkal nic. Tvářil se, jako že se mnou soucítí a na důkaz své podpory jen vyfoukl dým (aspoň už vím, kdo hrál v Aktech X postavu tajemného smokera – nemístná poznámka autora). J. W. Jansen si sedl na malou krosku, kterou si s sebou přivezl na pojížďky po depu, před sebe na nádrž si posadil svého malého synka (asi na důkaz toho, že se opravdu není čeho obávat...) a povídá. „Já tě budu tlačit před sebou a až mi začneš ujíždět, tak je to vono.“ A vyrazili jsme znovu na dráhu.
S vysmátým párečkem v patách (podotýkám, že ani jeden z nich na sobě neměl helmu, natož nějaký ochranný prvek) jsem začal zrychlovat. Můj pocit z toho, co pode mnou dělá motorka, nebyl tedy vůbec dobrý. Dělala si totiž, co chtěla. A Jansenové pořád v patách! Tak jsem si řekl, že už je mi to všechno jedno a začal tahat víc, než mi před tím dovolil vrozený pud sebezáchovy, díky němuž jsem ještě pořád naživu (tímto posílám svůj obdiv smrťokoulojezdcům z Crazy Day, kteří nikdy žádný pud sebezáchovy neměli). Jansenům jsem sice celkem spolehlivě ujížděl, ale začaly se dít podivuhodné věci jako u Rákosníčkova rybníčku Brčálník! Jak motorka zrychlila, začala mi připadat zcela neovladatelnou. Stala se jen nástrojem, který mě tlačil zcela nekompromisně dopředu! Zadní i přední kolo se chytalo vyjetých kolejí, takže jsem dostával rány zprava a zleva, lítal tam jak hadr na holi a jen se to celé snažil ustát a nezničit sebe i motorku. Nakonec jsem to teda ustál, ale bylo to tak, jak říkali staří plochodrážníci. Házelo to se mnou jako nějaká koza!

gal_3_223.jpg

Dokonalá nákaza
A výsledek? Přežil jsem! Jak jsem z toho slezl, tak mě nejvíc bolela zápěstí, dlaně a prsty od toho, jak jsem křečovitě svíral řídítka. Abych tu věc udržel alespoň trošku v kýženém směru. Moji instruktoři mi tleskali a kibic uznale vyfoukl další dávku kouře. Nejdřív jsem z toho byl rozpačitý, ale pak zavládlo čiré nadšení a zápal pro tuto prapodivnou disciplínu. Už druhý den ráno jsem na to nedokázal přestat myslet a u snídaně jsem brouzdal po e-bayi a hledal, za kolik by šel nějaký ojetý flattrackový jednoválec koupit. Nebyl jsem sám, komu podzimní sobota změnila život. Z ničeho nic mi přišla SMSka. Matěj Třešňák mi psal asi toto: Uz hodinu cumim do e-baye. Vis za kolik se da koupit flattrackova motorka? Kolem padesati tisic uz poridis velmi slusnej stroj! Jdu do toho a na EBF chci stat na startu!
A pro vás, kteří byste si to chtěli taky vyzkoušet, mám dobrou zprávu. Na Euro Bike Festu se chystá otevřít amatérská kategorie pro motardisty, krosaře i majitele H-D Sportsterů 883 bez úprav. Jedinou podmínkou je flattrackové obutí!

gal_4_223.jpg

 

Na čem se jezdí
Pro české, resp. evropské motorkáře znamenají slova flattrack a dirttrack jediné – oranžový dvoukarburátorový speciál Harley-Davidson XR 750, který se stal legendou. Nechala se jím inspirovat nejen spousta stavitelů, ale dokonce sama továrna H-D, když po roce 2000 představila tribut vlastnímu úspěšnému závoďáku nazvaný Sportster 883R ve stejném „válečném“ lakování, jako měla slavná sedmsetpadesátka a v roce 2006 i zbrusu nový model XR 1200. XR 750 byl představen v roce 1970 a vyráběl se až do roku 1985. Ovšem až do poloviny devadesátých let nebylo na flattrack lepšího motocyklu, takže Harley měl své „skladové“ sedm-
setpadesátky v nabídkovém katalogu ještě v roce 1993! Tenhle hodně ostrý motor s vačkami v hlavách válců (rozvod OHV) se opravdu povedl a přivedl značku H-D ke stovkám triumfálních vítězství. Po úpravách byl osazován do speciálů na rychlostní rekordy, prototypů silničních superbiků, do silničních a dokonce i krosových sidecarů. S motocyklem XR 750 z roku 1970 prováděl také legendární kaskadér Evel Knievel své rekordní skoky. Ovšem flattrack rozhodně není jen o Harleyích a velkých objemech. Záleží na typu dráhy. Těžké Harleye excelují především na dlouhých dráhách, kde mají možnost pořádně se rozjet. Krátké dráhy patří třídám lehčích motocyklů s objemy 250, 350 a 500 cm3. Na shorttracku můžete vidět dokonce dvoutakty s objemem od 125 do 500 cm3. Jednou z nejmladších tříd je tzv. Thunderbike Class, vypsaná pro jednoválcové čtyřtakty s objemem od 600 cm3 výš. Stroje těchto kategorií vychází tvarem, siluetou a konstrukcí z velkých flattrackových Sportsterů, ale jsou podstatně lehčí. Asi nejpoužívanějšími motory v těchto speciálech jsou léty osvědčené vzduchem chlazené jednoválce Rotax různých objemů. Mimochodem ten samý typ motoru, který se montoval i do malé série Jawy 500 4T postavené kdysi pro naši hradní stráž. Flattrackové závoďáky s tímto motorem dokonce produkovala společnost H-D jako tovární stroje, takže spousta z nich má na nádrži velký nápis Harley-Davidson. Jinak se pro flattrack používají různé motory z výkonných krosek a hlavně supermotardů. Po úpravách mají ty nejsilnější z nich kolem 70 koní.
V Evropě je flattrack sportem relativně malé skupiny nadšenců. Proto jsou i technické regule mnohem jednodušší a „shovívavější“ než v Americe. International MEFO Flattrack Cup se jede prakticky ve dvou třídách a jména jezdců se v nich opakují (většina jezdců má jak malou, tak velkou motorku...). I když, název „malé motorky“ je zavádějící, neboť většina z nich má objem přes 600 cm3. Jezdí se prakticky na všem, co je předurčeno pro pohyb na hlíně a šotolině. Samozřejmě po patřičné úpravě... Nejvíce je jednoválců Rotax, které si závodníci dovezli přímo z USA, a ty ostatní byly podle nich už postaveny v Evropě. Konkurenci jim tvoří stroje podobné konstrukce, avšak s motory Yamaha, Suzuki, nebo dokonce TM převzaté z ostrých supermotardů. Povinná jsou samozřejmě 19“ kola na speciálních flattrackových pneumatikách. Aby se evropské závody otevřely co nejvíce jezdcům, bylo dokonce povoleno, že se zájemci nemusí zabývat stavbou flattrackového speciálu a můžou závodit na takřka neupravených motardech a kroskách přezutých na kolech 16“ a 17“ opět s flattrackovými pneumatikami.
Královskou třídou flattracku jsou v Evropě kategorie All American Twins, což volně přeloženo znamená „všechny americké dvouválce“. Jak už název napovídá, je to vlastně směsice motocyklů s různými harlejskými motory. V rámech ze Sportsterů se tam prohání jak raritní XR 750 nebo pozdější litrové óhávéčko XR 1000, tak hodně upravené Sportstery 1200 a Buelly 1200. Prakticky všechny tyto motocykly disponují výkonem přes 100 koní (u některých se dokonce jejich majitelé chlubili hodnotami kolem 115 k!) a na rovinkách dlouhé ploché dráhy dokážou akcelerovat až na rychlost kolem 140 km/h.


Fotogalerie
PŘEHLED ČLÁNKŮ
 Nebe a Peklo
ČMN 21/2017 - Petr Pour
Táhni a srůstej
ČMN 20/2017 - Petr Pour
 Do dodávky
ČMN 19/2017 - Petr Pour
Cestovat na motorce je radost i utrpení!
ČMN 18/2017 - David M. Bodlák
Hurá do dějin
ČMN 17/2017 - Petr Pour
Smutný úvod
ČMN 16/2017 - Petr Pour
Tunelem se nesvezem
ČMN 15/2017 - Petr Pour
 Nepopulárně populární
ČMN 14/2017 - Petr Pour
A přece se točí
ČMN 13/2017 - Petr Pour
Fóry na fórech
ČMN 12/2017 - Petr Pour
 Smutné zprávy
ČMN 11/2017 - Petr Pour
Vzhůru za dobrodružstvím
ČMN 10/2017 - Petr Pour
Aprílové nečasí
ČMN 9/2017 - Petr Pour
Smyslová záležitost
ČMN 8/2017 - Petr Pour
Smíšené pocity
ČMN 7/2017 - Petr Pour
Jednou veteránista, navždy veteránista
ČMN 6/2017 - Petr Pour
O začátku sezony
ČMN 5/2017 - Jan Rameš
Tak kterou?
ČMN 4/2017 - Petr Pour
O zimě
ČMN 3/2017 - Jan Rameš
To je fičák
ČMN 2/2017 - Petr Pour
Dakar navždy
ČMN 1/2017 - Petr Pour
Už zase po roce...
ČMN 26/2016 - Petr Pour
Úterní palivo
ČMN 25/2016 - Petr Pour
Zimní práce
ČMN 24/2016 - Petr Pour
Když prší štěstí
ČMN 23/2016 - Petr Pour
Gratulace Trophy týmu
ČMN 22/2016 - Petr Pour
Moderní technologie
ČMN 21/2016 - Petr Pour
Proti proudu času
ČMN 20/2016 - Petr Pour
Lovecká sezona
ČMN 19/2016 - Petr Pour
Prokletý kalendář
ČMN 18/2016 - Petr Pour
Další články »
© 1999 - 2017 Bikes Publishing s.r.o. | Všechna práva vyhrazena. | Vyrobila Bikes Media s.r.o.
Bez souhlasu provozovatele je zakázáno jakýmkoli způsobem šířit obsah tohoto webu.
Kalendář akcí | ČMN Shop | Záruční podmínky | Platba zboží | Osobní odběr | www.icmn.cz

Motozábava

21. - 22. října
28. října
3. - 4. listopadu
11. listopadu
.