---

 A taky že šel. Z onoho krkonošského týpka se vyklubal Petr Zaplatílek, známý motocyklové veřejnosti pod přezdívkou Záplata, a to především díky svým unikátním stavbám v ČMN mnohokrát publikovaným. Kromě několika café racerů si určitě vzpomenete na bílou „F1“ tříkolku TreXX s blackbirdovským motorem. A tenhle Záplata si teď pořídil Sherpu.

Jediný seriózní odstavec
Alpina je letitý italský výrobce sněžných skútrů, Sherpa jeho nejlepší model. Je to pracovní a účelový skútr, který se liší od všech konkurentů svou konstrukcí. Má dva velké dlouhé a široké pásy, díky nimž je velmi stabilní, skoro jako auto (standardní skútry na jednom pásu jsou vratké). Dva pásy mají takovou „ponornou“ plochu, že se skútr ani při své půl tuně se zapřáhnutým přívěsem v prašanu příliš neboří a je schopen, byť pomalu a s prokluzem pásů, stále jet.
Název „šerpa“ je pocta frajerům, kteří mají na zádech stokilovou krosnu a den co den šlapou v Himalájích neúnavně jako roboti nahoru a dolů pro pár grošů. Sherpu představili poprvé v roce 2002, používá motor Peugeot 1,4 se vstřikováním, variátor je americký. Otáčecí rádius je necelých pět metrů, stroj má katalyzátor a splňuje současné emisní normy. Motor dává 75 koní při 5500 a 111 Nm při 3400 otáčkách. Systém TCMS (Torque Converter Monitoring System) kontroluje otáčky motoru a variátoru a snaží se zabraňovat prokluzu řemenu a tím i jeho opotřebení. Motor má i elektrický předehřev pro případ opravdu studeného startu. Kdo se chce na mašinu pořádně podívat, ať navštíví www.icmn.cz, stránky výrobce jsou www.alpina-snowmobiles.com.

Modrá mechanicglide
Jaké bylo naše překvápko, když jsme na náměstí v Černém Dole onu „sněžnou Karosu“ uviděli na vlastní oči. Nikdo z nás netušil, že bude skútr tak ohromný a navíc že za sebou bude mít vlečňák s rozměry solidní manželské postele. Dobrá skútrolba. Tak převlíkat!

Záplata sněžné sáně jako stvořené pro remake Mrazíka krátce zahřál, my nalezli všude možně po vozidle jako zvěř po klecích v ZOO a vydali se z náměstí asi třiceticentimetrovou závějí lesem kamsi prudce vzhůru. Trochu vlevo, pak kolem šikmého svahu, ze kterého jsme se málem překlopili (zde by dámská společnost poprvé působila kvičení a ječení), a jen co jsme překonali konečný prudší výjezd kolem dubu povaleného bouří, objevila se před námi louka. Obzor, kam jen oko dohlédne.

Oko dohlédlo sotva sto metrů - konečně jsme totiž vychytali správné počasí. Sněhová bouře? Asi tak bych to definoval. Náš mladej Hawk coby dítě Bohnic poletoval ve sněhu, radoval se jak Tomáš Holý a pokřikoval snííh, sníížéék. David bručel jako obvykle, že mu navlhne (myslel foťák), že to v té chumelenici neostří, já zase přirozeným modrým zabarvením prstů na rukou simuloval omrzliny, čemuž se smál PtP s akumulátorem v kapse a regulátorem vyhřívání rukavic na max. Nejdistingovanější člen posádky byl náš nový redakční přírůstek – sporťák Ivo Helikar. Pořád se jen tiše usmíval, občas pronesl cosi navtipnělého, ale jinak byl tak tichý a neviditelný, že jsme na něj při focení skoro zapomněli. Černý puntík za neúčast dostali Honzis s Ondrou – první se pro jistotu hodil marod, OHC se vymluvil na auto na cihlách, neb parkoval v místě většího výskytu Indočechů.

Držte se, vláček vyjíždí
Nejdřív nás po louce povozil Záplata, aby nám ukázal, jak se skútr ovládá, přece jen je to víc než půltunový kolos, a nikdo z nás nechtěl, aby ho to někde zamáčklo až do hlíny. Úplně nejdřív nám však nakázal nastoupit do sedel, sám si vylezl na sedlo řidiče čelem k nám a jako letuška v letadle názorně předvedl, kde jsou únikové východy a jak se máme chovat za letu. Na dotazy typu „a odkud vypadnou kyslíkové masky, kdyby byly turbulence?“ nebo „kde to má sáčky na zvracení?“ jen suše zabrblal, že horský vzduch je pro Pražákéé jako kyslíková maska a dotaz druhý nekomentoval vůbec, jen máchl rukou kolem sebe, jako by se ptal, zda nám tato plocha pro nevolnost stačí.
Běžkaři, které jsme potkali, se vyloženě smáli, což ale se současně projevenou grimasou údivu vytvářelo dojem zívání a dešifrovat nám to dalo práci. Však si představte, že si to stromečkujete vánicí a najednou proti vám vyrazí drezína s tendrem a šesti lidmi na palubě. Určitě šok.

Stranou, jedu já
Samozřejmě jsme si chtěli řízení vyzkoušet. První jsem se toho ujal já, jelikož jsem ze všech v partě nejméněkrát vyřkl zdvořilostní: „Né, ty první.“ Kucí, nebojte se, budeme vyvažovat, abychom se nepřevrátili. Pořádný vysedání, chci vidět lokty na zemi, zadky a hlavy skoro.

Pocity na palubě? Normální sněžný skútr je dlouhý, úzký a nízký. Vezmete-li normální sněžný skútr a posadíte ho na malou sněžnou rolbu, dostanete Sherpu. Rozměrově máte dodávku s vlekem. Vlevo pod levým řídítkem je masivní páka jako ze starého amerického sedanu. Tou se volí zpátečka, neutrál, plazichod (L) a rychlochod (H). Startuje se pomocí klíčku jako u auta, dva vypínače u startéru slouží k pouštění majáku a k nucenému chlazení přídavnými větráky proti přehřátí.

Sedmdesát na sněhu
Palubka zobrazuje otáčky, stav paliva (nejdůležitější ručička), teplotu motoru (druhá nejdůležitější ručička), ale na jaktojederychle ukazatel se skoro zapomnělo, je tu jenom takový malý digi řádek. On tam ale není důležitý. Na jedničku se ta věc plazí jako tank maximálně tak třicítkou a vyjede nesmyslné kopce v bořivém sněhu s vlečňákem a obsazená šesti lidmi. Na dvojku (řadíte na místě) se už rozjede na slušných sedmdesát, což je na zasněžené louce už velká psina.

Na první pohled by se zdálo, že čtrnáctistovka z auta nebude mít s půltunovým kolosem problém. Ona nemá problém, ale sami víte, kolik energie vás stojí ujít kilometr zasněženou loukou. Boří se to, klouže, všechnu energii dáte do stability a ne do pohybu dopředu. A tady je to podobné.

Divil jsem se, proč je na sněžném skútru pomocné chlazení, ale vezměte si, že táhnete deset lidí, jedete na jedničku tak 20 km/h, motor ječí ve vysokých obrátkách, oba široké pásy hodně prokluzují. V autě se motor při zatížení chladí náporem vzduchu při jízdě, tady není čím a i v poměrně velké zimě se motor zahřeje hodně. My tak aspoň využívali žhavé výdechy od větráků k ohřevu modrých rukou.

Jako námořníci...
Chtěli jsme vyzkoušet, jestli máme v redakci na to, stát se kaskadéry do Kobry 11, až nás to v ČR přestane bavit. PtP a já jsme tudíž za jízdy všemožně přelejzali kolem dokola (to už jsem samozřejmě neřídil, i když o to by to možná bývalo bylo zajímavější), z vleku na mašinu, z mašiny na přívěs. V driftech a se zmrzlýma rukama to bylo veselé. Ale myslím, že by na nás byli Englhartová a Simír pyšní.

Pak mě také napadlo, že hodina provozu je drahá, jelikož Šerpa v hlubokém sněhu žere asi 50 l/100 km. Když vezete partu turistů na chatu, nemáte proto čas příliš meškat s žádnou (malou, natož pak velkou) potřebou kteréhokoliv pasažéra. Jak to dělali námořníci na plachetnicích? Nuže, vymyslel sis to, Kubo, tak svlíkej, nastavuj, omrzej, scvrkávej se! Držel jsem se madel a zkoušel, jestli bych takto při rychlosti 30 km/h zatáčka-nezatáčka dokázal vyřešit střevní situaci nejhoršího kalibru. Dokázal (zde by dámská společnost, předpokládám, podruhé působila kvičení a ječení). Hawk se mi WC-test pokoušel znepříjemnit, takže pak dostal vyčiněno za narušování pracovního výkonu.

Zpátky k (smyslu) výletu
Odjíždíme, jsme vyčerpaní, totálně promáčení (když čtyři lehneme na angínu, tak jste bez novin), ale spokojení. Neměli jsme tušení, do čeho jdeme, a skutečnost ještě předčila nejasná očekávání, takové monstrum nikdo z nás neviděl. Sněžné skútry testujeme v ČMN skoro každou zimu, ale takovýhle úlet, to jsme ještě nezažili. Nebylo to sice tak motorkové jako třeba Snowhawk nebo kroska na pásech, ale na druhou stranu zábavu z vysedávání do zatáček si tady užije nejvíce lidí naráz. Takže až někdy náhodou v noci potkáte na hřebenech v závějích vlak a z něj visící lidi v helmách, nemáte halucinace. To jen redaktoři ČMN trénují na sezónu…

Díky Záplatovi za svezení!

Fotogalerie

---