---

Kawasaki uvedla na trh Estrellu v roce 1992 a popravdě, když jsem tehdy viděl první zveřejněné fotografie, myslel jsem si, že se Japonci zbláznili a že to zkrátka nikdo nekoupí. Jak jsem se mýlil, výroba stále běží! Tento motocykl de facto odstartoval vlnu retro strojů, která se ale vlastně pořádně rozjela až v posledních letech.

Charakterní, charismatická
Továrna na obrovské lodě a transportní letadla se zkusila odklonit od hlavního proudu, nezvyšovat výkon, nepoužívat top technologie, ale vsadit na totální retro design. Nejlépe asi přiblížili Estrellu v německém Motorradu, kde ji srovnávali s NSU Max z roku 1953. Protože jsem docela těžký patriot, pro mne je to takový čtyřdobý japonský Pérák.
Objem 250 cm3, čtyřtakt dvouventil a ještě ke všemu OHV se sedmnácti koňmi při docela nízkých otáčkách dává záruku nezničitelnosti a děsně pohodové jízdy. Agregát je usazen do klasického kolébkového rámu, tak jednoduchého, jak je jednoduchý celý stroj. Zadek jako kdyby byl převzat z naší „kejvačky“. Pak už jen kapkovitá čtrnáctilitrová nádrž, řídítka, dva oblé kastlíky na „cajk“ a… a jedno sedlo jako z roku 1936! Pneumatiky úzké, skoro galusky, a pět kvaltů, aby převodovka pokryla malý výkon. Nu a co chcete, aby se vám tady po…o?
Rozdíl oproti Péráku a jeho souputníkům je snad jen ve spolehlivějším zapalování, v účinných brzdách a elektrickém startéru. Tak s takovouto kůží se Kawa vydala na trh. V Japonsku šla a jde na dračku – Evropa naopak těžce zklamala. Asi ještě nebyla psychicky připravena na „krok zpět“.

Modernizovat? Jste se zbláznili?
Přeci nebudete modernizovat něco, co chcete, aby vypadalo staře. Anebo považujete za modernizaci rok 1996, kdy kotoučové brzdy nahradily bubny? Slyšíte dobře. Estrella se zhruba po dvou letech měnila, ale to byly změny pouze lehkého ražení: jednou se jednosic vyměnil za dvousedlo, pak se to vrátilo zase zpět, jednou se dalo chromu tam, kde byla prve barva. Prostě asi takové změny, jako na motorkách v 50. letech.
Japonský trh si vyžádal výkon o čtyři koně vyšší a pro vyznavače offroadů se zrodila nádherná verze TR. Endurko jako by vyjelo z filmového plátna, z komedie s Pierrem Richardem. Před pěti lety donutilo rádobyekologické lobby do této krásy vmontovat vstřik – naštěstí ho konstruktéři elegantně zamaskovali.

Fakt Pérák?
Velmi příjemné ovládání, ergonomie, celková pohoda jízdy, to přesně vystihuje Estrellu. Cestovka tak 90 km/h, zrychlení z nuly na 100 za 14 vteřin. Že vás to neohromuje? To přece ani nemá. Tenhle bajk má mít co nejvíce ze čtvrtlitrů poloviny minulého století. Opravdu bych jízdu přirovnal k příjemnému, (ale ostřejšímu a fungujícímu) „pérasovi“!
Tady však necítím ani náznak „historických“ vibrací, necítím zpomalování, ale brždění, jinak bych rozhodně netipnul, že věkový rozdíl je 40 let. Pořád chválím, co? Ale evropští zákazníci si mezi lety 1994–99 (to se oficiálně dovážela) koupili jen 5000 strojů. Proč? Těžko říct, ale často slýchám hlasy, že dvěpade je málo a když, tak aspoň 34 koní (kvůli řidičáku). Evropští zákazníci prostě moc „ujíždějí“ v objemech a výkonech. V zemi původu mají v nabídce stroje podobné Estrelle všichni čtyři hlavní výrobci a všechny v objemu čtvrt litru. Myslím, že Japonci nás trochu předbíhají i v racionálním myšlení.
Na oldtimerech jezdíme mezi 50 až 70 km/h a cílem BéJéčka je se veteránům v dříve velmi oblíbené kubatuře 250 kubíků co nejvíce přiblížit. Škoda, že tímto veteránem se zárukou jako Evropané tak trochu pohrdáme.

Fotogalerie

---