---

Vzpomněl jsem si na něj v poslední době častěji při sledování dokonalých televizních přenosů z Tour de France. Přímý přenos tam zajišťovalo hned několik kamer umístěných na motocyklech. Málokdo si dnes vzpomene, že průkopníkem tohoto náročného snímání sportovních přenosů byl u nás před lety právě Pavel Křížek. Asi by se jeho dnešní francouzští kolegové divili, jak to v dřevních dobách televizních motocyklových pokusů probíhalo. Výsledek byl ovšem podobný, přes vrtulník vysílaný živý obraz do přenosového vozu. Jenže tehdy se v pelotonu Závodu míru pohyboval jen jeden dvoutakt značky Jawa. Nedostatky se často vychytávaly až během jízdy. „Na motocyklu jsem s kamerou jel poprvé v roce 1972, to bylo ovšem ještě s filmovou kamerou,“ zavzpomínal Pavel Křížek, když jsem si s ním o devětatřicet let starých vzpomínkách povídal. „Tenkrát to byla dvěstěpadesátka a řidič musel být zároveň rozhodčí, to byla podmínka pořadatelů. V redakci se rozhodlo, že budu točit celý Závod míru, ale šlo ještě o trochu jinou technologii výroby, natočili jsme jednotlivé záběry, které se později vezly vyvolat.“

Rozhodovala technika
Pavel si vymyslel obrácený posed, kvůli kterému jeho první řidič, Josef Šťastný, otočil zadní stupačky, jiné úpravy motocykl ještě neměl. „To stačilo. Potom se motocykl začal při cyklistice používat běžně. Díky filmové kameře jsme nebyli tak těžcí a dvěstěpadesátka nás bez problémů utáhla. S nápadem použít televizní kameru pro přímý přenos jsme přišli v roce 1980, umožnila to totiž nová technika. Do televize přišly menší americké ruční barevné kamery. Měly své nedostatky, nesnímaly tak citlivě jako dnes, clona tam lítala, ale bylo možné poslat signál přímo na helikoptéru a dál do přenosového vozu.
Poprvé jsme tohle zařízení použili při etapě Závodu míru z NDR, která končila v Sokolově. Čekali jsme s novou třistapadesátkou na hranicích, najednou se tam mezi cyklisty zjevilo tohle naše monstrum. Dřív totiž platila zásada, že na špici nesměl kromě cyklistů jet nikdo další a hlavní rozhodčí nás začal pronásledovat a najíždět na nás. To je známá historka, oni se tolik věnovali naší motorce, že zapomněli na vedoucího závodníka, který omylem dojel místo na stadion na parkoviště. Přitom naši Jawu řídil také rozhodčí Jarda Svoboda a dobře věděl, jak se můžeme pohybovat, abychom nepřekáželi. Už tam jsme zjistili, že je přímý přenos složitý, a proto jsme tak dělali jen posledních 40 kilometrů, ostatní se natáčelo předem.
Také jsme se museli vypořádat s jednou nevýhodou, když jsem seděl bokem, nemohl jsem reagovat na pohyb motorky a sledovat při tom cyklisty. Přišli jsme na nový nápad, tohle ani dodnes na Tour de France nepoužívají. Napadlo mě spolu s režisérem Pavlem Pospíšilem, že bychom mohli vymyslet takové otočné sedadlo. Pomáhal s tím i Ruda Pop, dnes technický ředitel ČT. Realizace se zadala přímo Jawě. Měl jsem základní posaz na boku, jednou rukou držel kameru a na druhé straně bylo madlo, kdyby to náhodou skočilo. Mezi nohama jsem měl ještě jednu zarážku, abych nevypadl dozadu. Otáčel jsem se pohybem nohou po rámu, který se zároveň používal jako bezpečnostní prvek pro případný pád. Takže se cyklista dal sledovat bez střihu ze všech stran. Vznikaly tak zajímavé záběry a nikdo nechápal, jak jsme je dělali. Záleželo ale při tom strašně moc na řidiči, ve svém volnu jsme se to společně učili, ukazoval jsem mu natočené záběry, aby lépe pochopil, jak je potřeba jet.“
Mezi jezdcem a kameramanem fungoval interkom, řidič tak mohl předem hlásit blížící se překážky, přejezdy a díry. Zároveň šel do sluchátek komentář a režisérovy pokyny. „Bylo toho docela dost, hlídat si, abych nespadl, držet kameru, švenkovat nohama, ostřit a poslouchat pokyny režiséra i techniků, například, že se musela proti čisté obloze rychle zatáhnout clona. Navíc, když jsme vjeli mezi stromy nebo do tunelu, signál neprošel a režisér musel být připravený střihnout rychle něco jiného. Trasu jsme si vždycky předem projeli a věděli, co nás čeká. Postupem času a s příchodem lepší techniky se toho dost odbouralo.“

Kouřilo to a nebrzdilo
„Jezdili jsme stále na třistapadesátce Jawě a s tím vznikala spousta problémů. Dvoutakt hodně kouřil a smrděl závodníkům přímo pod nos, do kopce obzvlášť. Motorka nesla velký náklad, nás dva, kameru a vysílací techniku. Řidič musel pořád řadit, jedna, dva, a zase jedna, stále to cukalo, což záběrům moc nepomáhalo. Do kopce to někdy na jedničku sotva jelo. Navíc bubnové brzdy při tomhle nákladu příliš nebrzdily, měli jsme problém vejít se při sjezdech do každé zatáčky. Až teprve po několika letech jsme dostali lepší motorku, vlastně jen čtyřdobý motor Rotax a kotoučovou přední brzdu. Nešlo ale o celý stroj, museli jsme si motor v Jawě nechat postavit do původního rámu. Ale už se jezdilo daleko lépe, neřadilo se tolik, obraz tak necukal a hlavně to brzdilo a nesmrdělo.
Důležité byly hlavně ty brzdy. Hned zkraje se nám povedlo při etapě do Poznaně upadnout. Polský režisér nás poslal s motocyklem až do cíle, to u nás nebylo zvykem. Když se peloton dostal k prvním stálým kamerám, motorka dál nepokračovala. A tam na nás režisér chtěl, abychom jeli dál. Upřímně řečeno, jako bývalý cyklista jsem cítil, že tam nemáme co dělat. Byl to ročník 1986 po Černobylu a tenkrát mělo startovní pole jen 66 jezdců, ze západu odmítli přijet, z východu museli. A tak jel celý balík pohromadě, my s nimi, pršelo a Jarda zmáčknul prudce přední brzdu, je to zachované v archivních záběrech. Šli jsme přes přední kolo, já první, Jarda hned za mnou. Naštěstí tam byl náš servisní vůz a stačili nás odtáhnout stranou a peloton projel bez zdržení. Byli jsme jen potlučení, nic vážného se nestalo. Myslím, že to zavinila nezkušenost s ostrou brzdou.“

Pádů bylo víc
Posádka motocyklu ale spadla víckrát, nikdy se jim však nic vážného nestalo: „Jarda Svoboda špatně viděl, měl hodně dioptrií a nevšiml si v lidickém závodě nově nalitého asfaltu. Sklouzli jsme po něm a upadli, cyklista Dvořáček šel přes nás a zlomil si klíční kost. Jindy nás nárazem z boku shodil ředitel lidického závodu, spadli jsme do příkopu. Jako bývalý cyklista jsem uměl padat, ale na Jardu to spadlo a bolela ho záda. Po tomhle pádu skončil a přišel Zdeněk Šimoníček, který jezdí na televizní motorce dodnes, ale to už je úplně jiná kapitola.
Tenkrát všechno začínalo, byli jsme vlastně průkopníci. Na pražském mistrovství světa se jezdilo kolem Strahova a celé to bylo postavené jenom na motorce a na jedné statické kameře v cíli. To jsem udělal nejdelší záběr svého života, kroužili jsme s nimi 240 kilometrů pořád dokola, přerušilo se to jen, když musela helikoptéra odletět pro palivo. Nevím, co by televize dělala, kdyby se nám něco stalo.
Teď mají na Tour hromadu kamer, když cyklista vyjede ze záběru, mohou mezi nimi libovolně stříhat. Ale tenkrát to bylo docela něco nového, ještě jsme záběry snažili dramatizovat, přejížděli od skupiny ke skupině, ukazovali tachometr a detaily, diváci nic podobného před tím neviděli. Dělali jsme to proti dnešku primitivně, ale mělo to ohromný ohlas.“

Bez jedné stopy to nejde
Dnes si televizní přenosy z cyklistiky nebo třeba z běžeckého maratónu bez motocyklu už snad nikdo ani neumí představit. Pavel jezdil dříve na kole, a tak to vlastně začalo. K cyklistice se v redakci vždycky hlásil. Motorky byly zase jeho oblíbeným dopravním prostředkem, prvním se stal už v roce 1963 známý Manet. „Až potom ve vyšším věku jsem začal jezdit na Babetě, před několika lety jsem si koupil alespoň moped Hero a od letošního jara jezdím na stopětadvacítce Hondě, s tou je nádherné svezení,“ uzavřel naše televizní povídání. 

Fotogalerie

---