---

Modely SH lezou konkurenci krkem už pěkně dlouho, protože co jiné značky prodají dohromady, to Honda zvládne s SH v jednom okresním městě. Stopětadvacítky či větší stopadesátky jsou nejrozšířenější, tříkilo představené v roce 2007 bylo trochu sázka do loterie. Bude to k něčemu? V porovnání s menšími objemy drahý stroj, zbytečně silný a zákonitě žravější motor v těžším šásku, a přitom pořád městský skútr? Jak se ale ukázalo, své zákazníky si tříkilo našlo bezpečně, a letos si dokonce zasloužilo první facelift.

Elegán
Kdo není kovaným skútrařem, asi by nové tříkilo od toho starého nepoznal. Jakmile je však postavíte vedle sebe, zjistíte, že nezůstal plast na plastu, nové je i elegantní sedlo. Změněno bylo snad všechno, ale tím nenásilným stylem, že vlastně nevíte, v čem je to jiné, jenom víte, že to jiné je a že to je takové elegantnější. V té bledě modré je to navíc ultra líbivý skútřík, byť na jeho pořízení už musíte být trošku metrosexuálové.
Dobrá zpráva je, že se esháčko nabízí s kufrem už v základu, protože pod řídítky je akorát malá nezamykatelná schránka a ten prostor pod sedlem je spíš alibistický. Na helmu zapomeňte, já tam nedostal ani otevřenou, je to spíš takový prostor na rychlý nákup. Topcase ovšem potěší svým kvalitním provedením, tohle není krabice za pětistovku. Zdánlivá drobnost, ale když vám za zády celou jízdu hlasitě poskakuje rozklížená plastová schránka, máte zkažený každý kilometr. Tady se na kufr jenom kouknete a máte z něj radost, necítíte se ošizeni.
Méně radosti mi působila přístrojovka (o prohozených blinkrech a klaksonu nemluvě). Ne snad, že by byla ošklivá nebo drnčela, naopak je velice elegantní, ale proti předchozímu modelu má prohozený displej a analogový tachometr, který je nyní blíže k řidiči, a normálně jsem musel sklánět hlavu, abych viděl, kolik jedu. Jako bych se koukal do rozkroku. V otevřené helmě to nebylo tak okaté, ale jelikož mám svou čelist a vůbec svůj obličej rád (není možná nic moc, ale lepší v nabídce nebyl a už jsem si na něj za ta léta zvykl), jezdím i na skútrech v integrále. A tam to bylo citelné.

Posazem hlavně do města
Při nasednutí poznáte, že sedíte na SH. Tenhle posaz si snad Honda nechala patentovat nebo co. Je to ten starý známý „záchodový sed“, díky němuž jsou tyto stroje tak neuvěřitelně intuitivně ovladatelné. Pokud koukáte po třístovce z toho důvodu, že se na stopáďo nevejdete, tak začněte pátrat jinde. Nemám to změřené, ale jestli bude mezi menšími objemy a tříkilem rozdíl, tak možná milimetrový. Třístovka je totiž rozměrově malý městský skútr, mým 173?cm byl tak akorát, dvoumetrový David už byl trochu jako na minibiku. Nebýt trochu vyšší hmotnosti, ani byste na místě nepoznali, že sedíte na nejsilnější motorizaci.
Rozměry a posaz esháčko vylučují z delších tras, než jaké děláte při běžném příměstském provozu. Ruce máte nízko a od pasu nahoru vás nekryje vůbec nic, navíc uragánu musíte odolávat ve zcela vzpřímené pozici. Nedovedu si představit, že bych na tomhle jel někam dál, i když třeba bývalý kolega byl na prvním modelu na Slovensku a taky to přežil. Pokud to máte do práce 30?km a ještě třeba kus po dálnici, musíte být trochu drsňáci, abyste si na to pořídili právě Hondu SH. Pokud tyhle kilometry najezdíte hlavně po městě, bude to pro vás naopak jasná volba. Malý diblík s tříkilem pod plasty, žjóva…

Jemně, ale rychle
Jak už bylo řečeno v úvodu, nové SH300i je prostě celé takové bleděmodře heboučké. Tenhle skútr při jízdě nedělá nic tvrdě, máte na něm pocit, jako byste se dívali na Teletubbies. Až bych měl strach, že z něj začnu po celém dni šišlat. To je ale pořád lepší varianta, než co by mě čekalo na jiných skútrech, a sice bezodkladná masáž pozadí a zad. Na esháčku nic takové nehrozí, jeho podvozek, pro letošek upravený (nový rám a jinak nastavené odpružení) je absolutní špička ve své třídě. Nevím, jak to v té Hondě udělali, ale odpružení požírá nerovnosti jako Iveta Bartošová antidepresiva, a přitom snese i přiměřeně svižnou jízdu. Super jsou také brzdy, propojené a s ABS. Nejsou zbytečně sportovně ostré, ale fungují.
Stejná charakteristika jako u podvozku platí i pro motor. Měkký, hebký, až byste hledali spíše elektrickou zástrčku než hrdlo nádrže. Mě to ale trochu zklamalo, čekal jsem, že coby tříkilo skútr poletí, a on sice letí, ale tak nějak nenápadně. Vezmete za plyn a nedostaví se nic jiného než přiměřená akcelerace. Žádný kopanec jako třeba u Kymca, ale hezky pěkně lineárně kupředu vpřed. Zajímalo by mě srovnání se stopadesátkou, protože dle mého skromného názoru to do nějakých šedesáti sedmdesáti bude dost nastejno. Ono totiž třístovka má sice bezmála jednou tolik koní, ale taky váží o pětatřicet kilo víc. Její okamžik slávy přijde v rychlostech nad stovku, kam už se malým objemům zrovna třikrát nechce, zatímco tohle SH letí v pohodičce 140. A to už se dá přežít i nějaký ten kus dálnice.

Je fajn mít rezervu
Nová Honda SH300i pokračuje v úspěšném tažení svého předchůdce. Je to stroj pro lidi, kterým nestačí stopětadvacítka, resp. stopadesátka. Ta sice stojí o téměř 35 tisíc méně a po městě, když člověk nehází předpisy úplně za hlavu, nebude o moc pomalejší, ale jakmile vyjedete za ceduli či na magistrálu, je tříkilo mnohem bezpečnějším a pohodovějším partnerem. Je fajn mít rezervu a tu už na menších objemech nemáte. Navíc spotřeba je prakticky stejná, možná se liší pár deckami. A pokud občas berete i spolujezdce (tomu se mimochodem vůbec nesedí špatně), je třístovka jednoznačná volba.

Skútr do testu zapůjčila firma Honda ČR.

Fotogalerie

---