Bonny a klid
Triumph Bonneville SE
Přirovnávat Bonneville k vekslákům může být pro někoho nepochopitelné, přesto si myslím, že podobnost tu je. Totiž, tento Triumph dokáže svému majiteli nabídnout chvilky pohody stejně jako zvýšený adrenalin, podobně jako prožívali ve svých pasážích veksláci.
Píše se rok 2001 a do katalogu Triumphu se opět zařazuje retro model Bonneville. Po třech letech vývoje a představení na mnichovském veletrhu Intermot v roce 2000 se tak fandové značky konečně dočkali reinkarnace jednoho z nejúspěšnějších Triumphů. Řadový, vzduchem chlazený dvouválec měl tehdy objem 790 kubíků, pětirychlostní převodovku, vše bylo uloženo do ocelového trubkového rámu a umocněno tradičními oblými tvary nádrže, světel, krytů... No prostě retro, jak má být. Od původních Bonnevillů se moc nelišil.
A protože se nový Bonneville opravdu povedl, za celou dekádu na něm vlastně nebylo moc co měnit. Navíc položil základ celé řadě „modern classic“, v níž dnes kromě tří Bonnevillů najdeme ještě Scramblera a Thruxtona. Vlastně občas se v duchu norem něco změnit muselo, takže i když to tak nevypadá, současný Bonnie má plnění motoru vstřikováním. To je ale důmyslně ukryto v „pouzdrech“ karburátorů, takže vzhledově vůbec neruší. Tak se stalo v roce 2008, no a o rok dříve se sjednotil objem motorů na současných 865 kubíků, což do té doby měly jen luxusnější T100.
Evolučním datem je ještě rok 2009, právě tehdy byly totiž Bonnevilly rozděleny do dnešních tří skupin. Je to základní model Bonneville, pak vybavenější Bonneville SE a na špici (alespoň v mém žebříčku) je model T100. První dva jmenovaní se liší jen v pár detailech, jako je vybavenost přístrojové desky (SE má otáčkoměr), „eséčko“ má leštěná víka motoru, kovové plastické logo na nádrži a odlišnost je také v barevných provedeních. Jinak jsou oba modely na paprskových hliníkových kolech, kdežto T100 má dráty a rozdíl je ve výfukových koncovkách. Ty mají více sportovní vzhled, zvuk a jsou zvednuty mírně nahoru.
Já chci zpátky sedmdesátej osmej
Bonneville SE má bezesporu vrátit svého majitele na přelom sedm-
desátých a osmdesátých let. Proto litá kola, proto sportovnější nádech podpořený výfuky a otáčkoměrem a proto možná také použití plastů například na předním blatníku nebo bočních krytech.
Jezdec také musí počítat se spartánským zamykáním a zapalováním z boku brýlí. To je ostatně filozofie celého motocyklu, totiž žádné zbytečnosti. Takže ovladače jsou jednoduché bez designových výstřelků. Budíky máte sice dva, ale ukazují opravdu jen to základní, jako je rychlost, otáčky, kilometry a pár dalších informací. Sytič ovládáte ručně a víčko (bohužel) není zamykatelné. Do jízdy vám nekecá žádný asistent a nic vám také nepomáhá brzdit. Prostě klasika se vším všudy. Tak, jak se jezdilo dřív. Ono totiž Bonneville, což jsem tvrdil už při testu T100, je měřítkem nebo chcete-li synonymem pro retro biky.
Stejně tak nenaleznete nic pod sedlem. Respektive, pod sedlo se bez nářadí ani nedostanete, což je trochu mínus pro tenhle bike. Nemáte si totiž kam dát ani základní výbavu. Nezbývá než do batohu na záda nebo motorku vybavit brašnami z bohaté nabídky originálního příslušenství. Kromě několika druhů kožených a textilních brašen zde naleznete i větrný štítek nebo „kafáčovská“ zrcátka trčící z konců řídítek.
Velmi dobrý projev
A jak vypadá taková jízda na Bonnevillu? Pro přihlížející je určitě zajímavá. Jako jezdec máte pohodlnou polohu, nemusíte se zbytečně předklánět a nohy nemusíte zbytečně zalamovat. Ale přece jen vám něco to pohodlí kazí. Sedlo. To vypadá parádně, ale je příliš tenké a tvrdé. Po necelé stovce kilometrů už to bylo fakt znát. Nicméně, ani toto není konečná, v nabídce příslušenství je celá řada sedel.
Samotný projev Bonnevilla SE je určitě víc sportovní než u T100. Klidnou jízdu si užijete, sportovnější se pobavíte. Motor dokáže zabrat v nižších otáčkách a ledasjaké provinění proti zákonům řazení vám odpustí. Ideální cestovka se pohybuje kolem sta až sto deseti, ale motor dokáže v pohodě mnohem víc. Jde jen o to, kolik dokážete vstřebat protivětru a nějakých těch vibrací. A podvozek, ten je prostě ovladatelný. Na to, že jde o retro s ocelovými trubkami, navíc vpředu sešroubovanými, Bonneville prostě funguje bez výhrad.
Jízdu na Bonnevillu si užijí všichni bez rozdílu přesvědčení (sporťáci i kliďasové), každý si nalezne to své, a dokonce téměř i bez rozdílu výšky. Sedlo je totiž jen 74 cenťáků nad zemí, což dělá Bonnevilla dosažitelného i pro menší jezdce. I když je fakt, že dvoumetrový kolega Ondra si stěžoval, že na něj už je zase moc malý. Jenže pro Ondru je Varadero jako pro nás ostatní skútr… Bonník je ovšem dosažitelný i finančně, a za cenu jen lehce přes 200 tisíc korun dodáte své imagi opravdu výrazný šmrnc.
Motocykl do testu zapůjčila společnost DK auto-moto.
Fotogalerie
