---

Protože jsem nikdy žádného veterána nevlastnil, nevěděl jsem o podnicích vypsaných jako jízdy pravidelnosti závodních motocyklů skoro nic. Velká spousta kategorií označených ještě navíc písmeny pro mě byla vždy velká džungle.

Jednoho dne jsem však dostal společně s mojím týmovým parťákem Petrem nabídku si na takových veteránech zazávodit. Nápad vzešel od Milana Šorfa, hrdého majitele několika poctivě udržovaných krasavců a samozřejmě také zkušeného závodníka na veteránech. Protože je mojí prací a hlavně koníčkem řídit vše, co má řídítka, nemohl jsem takové nabídce odolat. Vrátit se o čtyřicet let zpátky a prožít závody, jak se dříve jezdily, byla vzrušující výzva.

Na čem všem se dá jezdit
Výhodou podniků jízdy pravidelnosti je, že nemusíte mít úplně přesného starého závoďáka. Může to být předělaná v podstatě jakákoliv motorka s datem výroby do roku 1978, což je výhoda oproti rychlostním závodů klasiků, jejichž datum výroby nesmí být mladší než rok 1972. Na přípravu takového stroje samozřejmě potřebujete trochu zkušeností, protože některé komponenty musíte úplně vyměnit nebo dost razantně modifikovat.

Motorka, kterou jsem měl od Milana připravenou, měla základ v obyčejném cesťáku Yamaha SR 500. Jednoválcový motor zkonstruovaný původně pro enduro sice není žádná raketa, ale na druhou stranu je spolehlivý. Štíhlou linii stavby určuje speciálně po závoďácku upravená nádrž, dále už na motorce najdete jen maličké sedátko a klasickou veteránskou přední kapotáž s plexi bublinou. Zbytek už je v podstatě jen motor. Samozřejmě ale nesmí chybět pletená kola. Já jsem dostal motorku, která měla vpředu kotouč. Jeden a pěknej plnej kus pořádnýho železa a k tomu super flekovací dvoupísťák, třmen.

Brzdí se vším, co máte
Nejsem sice úplně expert na techniku, ale hned na první pohled mi došlo, že na takovéhle motorce se bude jezdit rozhodně jinak než na moderních supersportech. Takže šup s ní na závody. Jako nejvhodnější možnost jsme zvolili závod veteránů v Jičíně, kde se letos obnovila tradice kdysi slavného závodu. Trať je zde oproti historii velmi zkrácená na trojúhelník se dvěma retardéry. Pro začátečníky v poli historických motorek, jako jsme my, to bylo akorát.

Bohužel nebyla jiná příležitost si motorku osahat, tak vyrážíme rovnou do prvního měřeného tréninku. Protože se do závodů startuje se zhasnutým motorem, zkouším si eserko cvičně roztlačit před prvním tréninkem, abych věděl, co mě potom čeká. Motorka chytla na první šťouchnutí, což mi udělalo velikou radost a já mohl vyrazit vstříc vzájemné poznávačce s tratí a především s motorkou.

Hlavní rada od zkušeného Milana byla, že se brzdí úplně vším a že na to určitě přijdu. A řeknu vám, musíte počítat s tím, že s brzdama nemůžete moc počítat. Ani po silném zmáčknutí pravé páčky se toho nějak moc neděje. Teda kromě toho, že se zatraceně rychle přibližujete bezpečnostním bariérám. Bez zadní brzdy tady prostě nedáte ani ránu, a dost taky pomáhají vytřeštěný oči. Je to však konstrukční vlastnost takovýchto brzd, takže se s tím prostě musíte naučit jezdit.

S přilnavostí to zas tak špatné není, protože pneumatiky, které na první pohled nebudí příliš mnoho důvěry, nakonec drží velmi dobře. Jen jsem se setkal s občasným odskakováním zadního kola. To však bylo kvůli tlumičům, které prostě fungujou nejlíp, jak můžou. Jinak ale do zatáček tahle mašina padá s neuvěřitelnou lehkostí, za to samozřejmě můžou již zmiňované úzké pneumatiky.

Celkově mám z jízdy oproti očekávání velmi dobrý pocit a strašně si to užívám. Díky relativně slabému jednoválci se motorka nemusí nějak zběsile krotit a já mám taky na všechno spoustu času.

Hlavně ať to chytne
Pořadí na startovním roštu se i u jízd pravidelnosti vyhodnocuje podle dosažených časů a já s potěšením zjišťuju, že jsem obsadil čtvrté místo. Petr s Milanem měli v trénincích technické problémy, tak bohužel figurovali na konci startovního pole.

Po dvou kvalifikacích jsem už věděl, že i když jsou motocykly rozdělené do mnoha kategorií, stejně jsou mezi nimi veliké rozdíly. Ono to zase tolik nevadí, protože v jízdách pravidelnosti vyhrává ten závodník, který má nejmenší časový rozdíl mezi třemi vybranými koly. Základem je vždy průjezd druhým kolem a další dvě kola určí hlavní časoměřič. Může se tak klidně stát, že závod vyhraje někdo z chvostu pole, takže nemusíte mít žádný stres z toho, že jste vzadu. Šance na vítězství je pro vás stejná jako pro prvního.

Největším stresem tedy zůstává jedině to, jestli vám motorka na startu chytne hned nebo ji tam budete pěkně před těmi všemi diváky tlačit až za první zatáčku. To se mi však naštěstí nestalo a motorka po lehkém zabrblání chytla. To, že mají všichni to správné závodnické srdce, se ukazuje hned v prvních metrech. Všichni letí jako smyslů zbavení a každému je pravidelnost někde. Hlavně aby porazil toho před sebou.

O to větší je pak překvápko při pohledu do výsledkových listin. Já jsem například se čtvrtým místem v cíli bral stříbrný věnec za pravidelnost. Petr byl šestý a Milan bohužel pro technickou závadu tenhle závod nedokončil. Sice nevím, jak se mi to povedlo, ale když jedete prostě pořád, co to dá, tak vlastně jedete pravidelně.

Jasná volba
Po uplynutí celého víkendu jsem si uvědomil, že jsem si to obrovsky užil, v klidu a pohodě. Závody rychlých motorek jsou sice divácky atraktivní a jezdcům přinášejí jedinečné zážitky, ale na druhou stranu je to dost stres, aby vše vždy proběhlo v pořádku. Na veteránech jsem měl pořád pusu od ucha k uchu a užíval si skvělou atmosféru v depu se skvělými lidmi, kteří se kolem závodů motají. Já už každopádně vím, co budu dělat, až nebudu stíhat jezdit na rychlých motorkách.
A moc děkuji Milanu Šorfovi, který nám nabídl svézt se a poznat krásné kouzlo těchto závodů.
 

Fotogalerie

---