---

Čas se zpomalil, podvečerní vedro venku je najednou ještě nesnesitelnější. Nervozita, sucho v puse. Kytí stojí připravená s foťákem a směje se mi, že jsem vyklepanější než při porodu. Vytahuji sytič, lezu na motorku, dvakrát nanečisto prošlapuji pákou motor a padám dolů, motorka na stojanu není kdovíjak stabilní.

A jde se na to. Otáčím klíčkem, šlapu na startpáku. Podruhé. Potřetí. Nic, ale snahu to má. Počtvrté, po páté, nic. Šlapu dál, teče ze mě pot, přidávám plyn, zavírám plyn, nakonec zavírám sytič, dávám plyn a – výbuch! Je to jasný, to půjde. Šlapu poprvé, šlapu podruhé a je to tady, motor chytá a rozbíhá se, jako by stál od včerejška, a ne pět let!

Dráždím plyn, potom dávám sytič, aby držel volnoběh, hopsám kolem a hulákám jak smyslů zbavený. Kytí se směje mně, dcera zase motorce, protože podle ní legračně prdí a z výfuku jdou chuchvalce černohnědého kouře. V garáži se za chvíli nedá dýchat, naše údolí halí kouř, že Ostrava při smogové kalamitě je proti tomu čistou aljašskou divočinou, a do toho se ozývají nadšené výkřiky křepčící zpocené postavičky v modrých montérkách. Velký třesk je tu!
 

Celý průběh Honzisových prací na resuscitaci XTéčka na www.icmn.cz

---