Ne, nelekejte se. Šíma zde nechce moralizovat, poučovat, kázat či něco podobného. Vlastně by mě to ani nenapadlo, nebýt toho, že jsem se před měsícem vrátil ze Skandinávie. Ono prožít pár týdnů ve Švédsku otevře oči i tomu největšímu zabedněnci. Slušnost je zde na denním pořádku, pomoc a solidarita jsou pojmy, které zde mají své trvalé místo, a ohleduplnost a respekt vás nejvíce zaujme na silnici, ať už jedete čímkoliv. Základem je klid a pohoda. Ta ale nepramení, jak si možná myslíte, z přebytku. To se zde pěstuje, učí, je to součást spokojeného soužití. Lidé se na sebe usmívají (a to i když je zataženo, nebo právě proto), ve frontách se nestrkají, nepředbíhají a jsou velmi tolerantní, i když si chce zákazník popovídat se sousedkou, která zrovna sedí za kasou supermarketu.
Jízda je zde báseň. Nikdo nikam nepospíchá, dodržuje se maximální rychlost. Ve většině měst a vesnic je kvůli zvýšené bezpečnosti čtyřicítka, ale tou jezdí jen málokdo. Většina řidičů totiž jede pouze pětatřicetikilometrovou rychlostí, proč spěchat? Spěch přináší nepozornost a ta zase oběti na lidských životech. Předjíždět kolonu nenapadne nikoho, tedy pokud to zrovna není Rus, Čech, Polák nebo něco podobného. Jo a slovo, to dané, to se zde drží stejně, jako by to byl zákon.
Návrat domů byl krušný. Poslední závan zájmu jsem zaznamenal ještě tak v Polsku, kde mě potkala porucha v podobě výpadku alternátoru mého F 800 GS. Pro Poláky jsme bratři, a tak jsem díky pomoci místních pokračoval brzy domů s autobaterií vsazenou v tankruksaku. A pak už to šlo ráz na ráz. Od hranic Polska jsem byl cestou domů minimálně třikrát vystaven přejetí, sražení či inzultaci. Ani v džungli není situace jako na našich silnicích. To pravé přivítání ale přišlo až v domácích Čelákovicích, kde manželce Lence při prvním nákupu byla ukradena peněženka a druhý den nato jí zaměstnavatel oznámil, že s ní nepočítá, přestože před prázdninami hovořil zcela opačně. Kdyby jednal na rovinu, mohli jsme si ten úžasný pobyt ve Švédsku klidně o nějaký týden prodloužit. Není totiž nic horšího než přijet domů kvůli něčemu, co už neplatí.
Vrcholem všeho byla o pár dní později moje pomoc bližnímu. Za Křenicí jsem zahlédl auto v poli a u silnice stopujícího řidiče, kterého míjelo jedno auto za druhým. „Vidím, že kolegové vám asi nezastaví? Ale já asi také moc nepomohu...,“ spustil jsem poté, co jsem se otočil a zajel k nešťastnému řidiči, který projel esíčko rovně a stál v oranici nějakých pět metrů souběžně se silnicí. Myslel jsem, že pomohu třeba telefonem, když už ho svým Bavorákem neodtáhnu. Prostě projevit lidskost, zájem, snahu. Nakonec z toho bylo hodinu trvající marné shánění traktoru a věřte nebo ne, za celou tu dobu nikdo u auta nezastavil. Až tu se objevil nadšenec off-roadu a se svým vozem značky Jeep nacouval do pole před mnohem větší dodávku s úmyslem ji vytáhnout. Ujal jsem se tedy řízení provozu a ve směru vytahování zastavil kolonu aut. Poté, co paní v prvním autě zastavila dva metry ode mě, věnoval jsem pozornost protisměru. Po chvíli však cítím jakýsi tlak na holeň a po otočení zjišťuji, že netrpělivá dáma mi najíždí nárazníkem na nohu. Asi pospíchá, říkám si pln pochopení, ale přesto se neubráním vyslat na její adresu pár jadrných slov, protože nezažívám běžně, že by mě chtěl někdo přejet za to, že činím v obecném zájmu. To ale dámu v elegantním kostýmku rozlítilo natolik, že vystoupila z auta a ráznými kroky zamířila ke mně. Ještě jsem vnímal, jak se vyhoupla v lodičkách na špičky a se slovy: „Co si to dovoluješ, ty cucáku, takhle se jedná s dámou?“ mi vlepila facku, že jsem zůstal stát jako opařený. To „cucáku“ mě od paní evidentně mladší než já samozřejmě potěšilo, facka, po které mi do večera zůstaly otištěny její prsty na tváři, už mnohem méně. Jelikož hrubému násilí ustupuji, měla dáma možnost strhnout celou kolonu, která se záhy vecpala mezi vytahované auto a protijedoucí kolonu (která samozřejmě nemohla zastavit) a rázem byly z třímetrové vozovky tři směry. Koukal jsem na to jak divej a zavzpomínal s povděkem na poklidné Švédsko.