Zimní olympiáda a motocykly
Rád se dívám na olympijské televizní přenosy. K zimním sportům mám odjakživa blízko, kdysi jsem dokonce hrával hokej za žákovskou Bohemku, a to až do doby, než jsem prohrál zápas s vlastní pubertou.
Hodně jsem také lyžoval, udělal si dokonce lyžařský instruktorák a i když jsem se daleko raději klouzal z kopce, zkusil jsem dvakrát běžet i Jizerskou padesátku. Poprvé jsem z ní měl úžasný zážitek, vybíhal jsem z poslední řady a prvních dvacet kilometrů se neustále jen smál nadšeným běžcům kolem sebe, jak to brali vážně. Protože jsem ve výsledkové listině postoupil z šesti tisící pozice někam na konec první poloviny startovního pole, náležitě jsem zpychnul a další rok se přihlásil znovu. Jenže to, co mi napoprvé připadalo legrační, mě už napodruhé nudilo, a tak jsem se další rok raději nezúčastnil. Dnes mi ze zimních sportů zbyla hlavně pohovka před televizí.
Možná se vám bude zdát divné srovnávat zimní olympiádu a motorky, ale tak daleko podle mne tyhle dva světy od sebe zase nejsou. Vezměte si například Jardu Jágra, nepřipadá vám jeho sportovní kariéra podobná takovému Valentinu Rossimu? Oba se stali fenomény své disciplíny, oba ji dělají s lehkostí Mozarta. Oba přinášejí radost svým fanouškům. Nestačí?
První českou medaili v Soči vybojoval Jaroslav Soukup v biatlonu a ještě než si ji pověsil na krk, dozvěděl jsem se, že on i jeho trenér Ondřej Rybář jsou vášnivými motorkáři. A ten bronz pro mě náhle dostal zlatý nádech. Nestačí?
První českou zlatou získala v Soči Eva Samková v snowboardcrossu. O tomhle sportu předtím moc lidí u nás neslyšelo. Zato teď se aspoň na nějakou dobu stane naší sportovní výkladní skříní. Jako když Aleš Valenta skočil v Salt Lake City 2002 trojité salto s pěti vruty. Ještě v den, kdy Eva zaujala sportovní svět svým namalovaným knírkem, jsme se od jejího trenéra dozvěděli, že tohle zlato přišlo český stát hodně lacino. Že to lidi v jejím týmu dělají vlastně hlavně jako hobby a živí se něčím úplně jiným. To přeci známe z motocyklového sportu také. A teď jen doufejme, že jí tenhle úspěch otevře dveře do velkého světa. Jen aby se v něm neztratila, ale takový marketingový počin bychom mezi motocykly, nehledě na disciplínu, také potřebovali. Co vy na to, Karle Abrahame, Karle Haniko a Kubo Kornfeile?
Z nových olympijských sportů, jako je například snowboardcross a slopestyle, a jejich závodníků vyzařuje svoboda a radost. Zdá se, že víc než na medaile myslí na to, aby si jízdu užili, a mají to přímo vepsané ve svých rozesmátých obličejích. Motorkáři to cítí rozhodně podobně. Nestačí?
Martina Sáblíková vyrostla ve sportu, který jsme dřív u nás téměř nevnímali. Dnes je hvězdou první velikosti. Její medaile jsou plné dřiny a tréninku, ale Martina už si podmanila celou naši sportovní veřejnost. Dokonce tak, že se uvažovalo postavit pro ni stadion s umělým ledem. Vždyť se k výsledkům dopracovala na rybníku, to je věc ve světě nevídaná. Když se o stadionu začalo mluvit, naděje na její umělý led si dělali i naši plochodrážní ledaři. Popravdě, nedovedu si tyhle dvě disciplíny na jednom ledě představit, ale v Inzellu, Assenu či Berlíně to také jde, tak proč ne u nás? Brzdou se však zatím staly plány na miliardové investice. To by se na tom zase přiživilo lidí, jak je u nás zvykem. Ale právě v bývalém západním Berlíně jsem viděl, že to jde i s minimem financí, hlavní je přeci účel. Možná by stačilo postavit za pár korun nějaký baráček jako zázemí, natahat chladicí trubky a koupit jednu, dvě starší rolby, které u hokeje přestaly být moderní. Přesně tak, jak to léta funguje právě v Berlíně. Kolik by to asi stálo peněz a kolik Sáblíkových, potažmo Švábů, Špinků a Klatovských by se na tom dalo vychovat? Asi nebudu daleko od pravdy, že za sumu, kterou stála olympijská šaškárna na Letné, by domácí olympijský výbor mohl takových stadionů pro české sportovce postavit hned několik.
Tak asi tak, to jsou úvahy, které mě napadají před televizní olympijskou obrazovkou.