---

Převážně jsou ze silničních závodů šedesátých a sedmdesátých let, ale také z terénu a ploché dráhy dnes už téměř zapomenutých padesátých let. Rád bych touto cestou pozval všechny fanoušky motocyklové historie do Brna. Nedá mi a musím zveřejnit kousek e-mailu, který mi přišel od bývalé terenářské a soutěžácké hvězdy Miloslava Součka: „Jsem rád, že jsem Vám alespoň trochu pomohl. Ty fotky jsou skutečně nádherné. Sejk byl opravdovým mistrem. S pozdravem Míla Souček.“
Nám už snad zbývá jen přijít na to, jakým způsobem rámečky nalepit na výstavní panely. Od čtvrtka 6. března se v Pavilonu P
brněnského výstaviště přesvědčíte, zda se nám tenhle poslední krok povedl…

Když jsem si jako malý kluk poprvé přečetl Branaldovu knížku Dědeček automobil, byly pro mne příběhy pánů Laurina a Klementa, Podsedníčka a Vondřicha hrozně vzdálené. Někde z nepředstavitelné dálky hřměly motory prvních motocyklů a automobilů, po prašných cestách šířili protagonisté slávu českých rukou, kolem voněl spálený benzín a ruce špinil motorový olej. Bylo to báječné dobrodružství a díky němu jsem se mohl stát přímým účastníkem pionýrských dob našeho motorismu. Všechno to v dálce a zamlžené se jakoby naráz zaostřovalo, dostávalo jasnější obrysy a už to najednou ani nebylo tak daleko. Ve vyprávění vystupovaly skutečné postavy a trápily se bláhovými problémy s motory, písty, koly, pneu-
matikami, sedly, chladiči, brzdami a vším dalším, co nás i po sto letech tak přitahuje.
Ve svém dětském věku jsem zažil něco podobně dobrodružného. To mé dobrodružství se nazývalo motocyklový sport a odehrávalo se převážně v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Možná že už se to dnešním malým klukům může zdát také hrozitánsky vzdálené, ale přitom stejně voňavé.
Co na tom bylo tak zvláštního, jedinečného a přitažlivého, co bylo jinak, než je tomu dnes? Za nehty přeci zůstávala stejná olejová špína, stejné hodiny, dny a noci před závodem se mechanici skláněli nad rozebraným motorem, stejné napětí prožívali jezdci před startem a docela stejné byly i oslavy vítězství. Ale něco je přece jen trochu jiné. Šlo tenkrát o nenapodobitelnou atmosféru, i když zdaleka nebylo ještě vše tak dokonalé. Našli jste tu partu lidí kolem motorek, kamarádství, depa plná zážitků. A davy diváků podél tratí, ne v bezpečné vzdálenosti kolem automotodromů, ale kolem okruhů vedoucích městem, lemovaných stromořadím, po kočičích hlavách a rozbitých silnicích, mezi pytli slámy, domy a obrubníky chodníků. Všechno je to pečlivě zdokumentováno na černobílých snímcích dvorního fotografa motocyklového sportu, Jaroslava Sejka. Už tehdy se jezdilo rychlostí přes 200 km/h, ale na všechny jezdce jste si při tom mohli skoro sáhnout. Závodníci se stali rytíři mého dětství, když tlačili k turnajovému klání na start své jednostopé železné oře, zahaleni v přilbách podobných kotlíku, s anglickými leteckými brýlemi na očích, se šátkem přes obličej, oblečeni do černých kožených kombinéz. Vrhali se střemhlav vstříc nebezpečí a každý týden nasazovali své životy. Někteří se opravdu nevrátili. Diváci a fandové to věděli a dovedli ocenit. Měli své rytíře za tu nevšední podívanou rádi.
Něco na té závodnické době plné prvotřídních es a skutečných nefalšovaných frajerů bylo.

---