Cestou z Mugella
O minulém víkendu jsem byl v Mugellu na silniční GP. V pátek i v sobotu jsme večer zašli ve Florencii na pizzu a dobře se bavili. Florencii jsem navštívil naposledy před jednatřiceti lety s vysokoškolskou výpravou a najednou se mi vše ve vzpomínkách vrátilo. Paláce, řeka, most, sochy i galerie stály stále na svých místech, jen modely aut, motocyklů a skútrů v ulicích se proměnily. Bylo mi tenkrát čerstvých čtyřiadvacet.
Daleko víc času na vzpomínky jsem ale měl z neděle na pondělí během jedenáctihodinové cesty domů. Týden po návratu na mě totiž čekal sraz se spolužáky základní školy, sám tomu nemohu věřit, po rovných čtyřiceti letech od konce devítiletky. Vím, že se to nijak netýká motocyklů, snad až na to, že se všechny mé školní slohové práce na téma, čím bych chtěl v životě být, věnovaly jedinému tématu, totiž, že se jednou stanu motocyklovým závodníkem. Nesplnilo se, zato mi zůstalo hodně vzpomínek na tehdejší spolužáky. Byli jsme mimořádná parta, už se tomu žádná následující škola nevyrovnala. Zažili jsme spolu opravdu hodně, osmašedesátý s tanky v ulicích, hokejový světový titul ve dvaasedmdesátém, školy v přírodě, každodenní jízdy na kole, cesty do Prčice, pravidelné putovní tábory po slovenských horách, dokonce i předmaturitní Svatý týden s Michalem, i když jsme potom maturovali každý na jiné škole. Na nějakém dřívějším školním srazu jsem se zadostiučiněním zjistil, že se vlastně nic zásadního od té doby nezměnilo, pořád jsme byli skoro stejní, navzdory létům. Jen šel každý v životě jiným směrem, z Michala se stal známý výtvarník, z Davida herec Národního divadla, Radka má cestovní kancelář, Katka pracuje pro neziskovku Člověk v tísni… a Petr byl chirurg v Thomayerově nemocnici.
To je právě ten háček, že byl a už není. Na něho totiž myslím v poslední době nejčastěji. Podle abecedního pořádku při tělocviku s debilním učitelem Ponomarevem (kdo nezažil Ponomareva, nezažil základku, vždycky říkával David) stál celých devět let hned za mnou, narozeniny slavil v květnu čtyři dny po mých. Kolik my jsme sehráli uprostřed krčského sídliště nohejbalových zápasů přes klepadlo, by se dnes už ani spočítat nedalo. Jenže vloni Petr umřel ve čtyřiapadesáti na rakovinu. Za posledních přibližně pětatřicet let jsem ho viděl jen párkrát, vlastně pouze na srazech bývalé třídy, a přesto mi zůstal tak blízký jako málokdo, hluboko zarytý pod kůží. Nejen mně, nejspíš celé třídě. Jak je to možné, copak bylo devět let ZDŠ tak intenzivních, že se nedají po čtyřiceti letech jen tak vymazat z hlavy? Že jsou pro mě stále tak důležité? Že myslím na své bývalé spolužáky i cestou z nádherného MS silničních motocyklů ve slunné Itálii? Možná je to tím, že nám tenkrát trval jeden rok tak dlouho, jako dnes let několik. Nebo že jsme si viděli přímo do talíře, sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce, devět let po sobě. Kdo by tipoval, kam nás život později zavede, jak se nám bude dařit, čeho dosáhneme? Bylo nám to jedno, byli jsme spolu, a to bylo hlavní.
Snad jsem se také od té doby příliš nezměnil. Někdy se mi zdá, že bych měl konečně začít uvažovat jako dospělý člověk, a ne jako patnáctiletý puberťák. Každopádně se na ty své školní kluky a holky, které za pár dní uvidím, už zase těším, napadalo mě, když jsem v pondělí ráno přijížděl domů.