Díky vám...
Až do soboty jsem ani v nejmenším netušil, o čem by tenhle úvodník měl být. Zavrhoval jsem jedno téma za druhým, ale v sobotu na cestě z klasického motokrosu v Březhradě, na němž jsme byli společně s Davidem, jsem měl najednou jasno.
Dost často si v úvodnících na něco stěžuji, něco se mi nelíbí, někdo se chová špatně nebo hloupě. Mně to nedá a není mi to lhostejné. Už jsem si tím dokonce nejspíš udělal pár nepřátel, to mi však nevadí. K tomuhle stylu psaní mi jednou jeden brněnský kolega řekl: „Správně a objektivně je to napsané, když se na tebe naštvou všechny zapojené strany...“
Tenhle úvodník by neměl být ani trochu kritický. Naopak, rád bych v něm vyzdvihnul všechny, kteří dělají něco navíc, něco nejen pro peníze, nejen pro sebe. A jdou do toho naplno i s rizikem, že ne všechno se musí povést. Jdou do toho rozumem, ale také srdcem. No a právě to jsem si uvědomil v sobotu v Březhradě. Zase jsem tam potkal nadšené pořadatele, závodníky i diváky, s nimiž bylo příjemné chvilku pobýt. Uvědomil jsem si to například při rozhovoru s panem startérem. Bydlí co by kamenem dohodil, na závod přijel na kole a vyprávěl mi, jak s kolegy několik posledních týdnů závod každý den po práci připravovali a jak nemohl v noci před závodem nervozitou dospat. Smekám.
V poslední době se s podobnými akcemi plnými entuziasmu setkávám nějak častěji, a skoro si začínám myslet, že to s námi není ještě tak špatné, jak by se po shlédnutí jakéhokoliv TV zpravodajství mohlo zdát. Třeba taková MDA Ride, Káďa a jeho přátelé se tu už několik let snaží pomoci těm, kteří pomoc skutečně potřebují, a zapojit do toho navíc milované motocykly. Na výsledcích je to vidět. Smekám.
Nebo Nežij vteřinou. Havárií s neblahými následky je kolem nás víc než dost. Když se ale najdou lidé, kterým to není jedno, je to opravdu záslužné. Smekám.
Příští měsíc proběhne už sedmý ročník akce s názvem Keep Respect. Jak sami pořadatelé uvádějí, vznikla nejen pro pacienty léčebny a motorkáře, ale „pro všechny, komu záleží na tom, aby na našich silnicích zavládl respekt a ohleduplnost“. To se nás samozřejmě týká víc, než si občas vůbec připustíme. Před pár dny jsem si povídal s kamarádem Jirkou, který je už pět let na vozíku poté, co mu automobil nedal při jízdě na motocyklu přednost a mohl jsem se přesvědčit, že v Kladrubech nejde jen o rozhýbání těla, ale hlavně o duši. S Jiřím ostatně chystáme do příštího čísla rozhovor. Odnesl jsem si ze setkání s ním jednu důležitou věc. I po takové těžké havárii je možné dívat se na svět optimisticky. Jen abych si na to vzpomněl pokaždé, kdy mi náladu zkazí nějaká nepodstatná maličkost.
Nevím, jestli jsem těmito ne příliš souvislými řádky do vás také vlil alespoň trochu optimismu. Vždyť nejde si jen pořád stěžovat. Také nejsem svatý, to je jasné, dokonce ani trošku, a tak si po sobě teď tyhle řádky raději několikrát přečtu. Jsem rád, že jsem dostal příležitost je napsat, snad nejsou příliš patetické.