---

Zítra tu od rána budou probíhat závody MS silničních motocyklů. Den nato na mě čeká celodenní psaní novinových článků. Ale ještě předtím neděle plná krásného burácení motorů.
Můj první literární pokus už je hrozně vzdálený. Někdy kolem maturity mě zaskočilo takové, no… říkejme tomu intelektuálské období. Najednou jsem na chvíli zapomněl na svou předchozí dětskou lásku k motocyklům a hledal závažnější životní témata (nebo se mi to aspoň zdálo). Vzpomínám si, že se ústředním motivem tohoto životního úseku stalo psaní divadelní hry „Jsem jenom potulný zpěvák blues“. Jenže pak mi byl právě dopsaný rukopis někým neznámým ukraden v pražské vinárně „U Křížovníků“. Ne snad pro svou uměleckou kvalitu (bože, o čem to vlastně tenkrát bylo?), ale pro koženou mysliveckou brašnu, v níž byl můj literární počin uložený společně s Kunderovým Žertem, půjčeným od spolužáka Marka. Žert byla v té době knížka do té míry vzácná, že její ztráta pro mne znamenala trhlinu v našem kamarádství. Ukázalo se to horší než krádež originálu textu hry. Celé období charakterizovala skutečnost, že jsem i na čundr přibaloval ke spacáku do svého oranžového batohu kufříkový psací stroj značky Consul, abych ani v lesích nebrzdil svůj případný tvůrčí rozlet.
Od té doby jsem pro jistotu dalších dvacet let na psaní ani nepomyslel. Spacák jsem však používal dál. Intelektuálským obdobím jsem tento životní úsek pojmenoval až mnohem později. Přestal jsem být (jednou provždy) intelektuálem a vrátil se nohama na pevnou zem (zda byla skutečně dost pevná, bych s vámi teď nerad polemizoval). Ke psaní jsem se vrátil v polovině devadesátých let, kdy jsem se pokusil dát dohromady vzpomínky na závodní dráhu motokrosaře Jaroslava Falty. To už jsem zase dávno vzal motocykly na milost, vždyť jsem mezi nimi žil doslova od narození. Od té doby mě psaní docela chytlo a objevily se i první články, rozhovory a reportáže. Věnoval jsem se psaní o motocyklovém sportu, motocyklech a lidech kolem nich. Psaní mě dokonce začalo živit (kdo by to byl tehdy ve vinárně „U Křížovníku“ řekl). Lidé kolem mě získávali po přečtení knížky bůhvíproč pocit, že do toho tak nějak vidím, ale skutečnost byla taková, že jsem viděl setsakra málo. Psaní má výhodu, že je introvertní záležitostí, jste u toho jen vy a váš počítač (a také internet). Čtenáři jsou někdy za odměnu. Pořád mě to baví (motorky i psaní).
Ráno jsem na Masarykově okruhu zabalil starý spacák, který se mnou všechno tohle od sedmdesátých let absolvoval. Na zdejším okruhu jsem v něm ostatně nespal poprvé, asi tak před deseti lety jsem si ho rozbalil jen kousek odtud v nedalekém depu, v autobusu Jardy Janáka pod zadním kolem Markétiny stopětadvacítky. Že by mě tenhle spací pytel provázel celým životem? Uvidíme, pořád se netrhá a doufám, že ještě nějakou dobu vydrží.

---