---

Poznali jsme platné cestovní pasy, svobodné volby a plné krámy zboží. Když jsme se potom nechali ukolébat a mysleli si, jak to půjde hladce, zjistili jsme, že se změnilo skoro všechno kolem, kromě nás samotných.
Pořád ještě se v tom tak trochu plácáme. Někdy mám dokonce pocit, jako bychom se teprve my stali tou opravdovou „hemingwayovskou“ ztracenou generací. Ti bez morálních zábran se bez problémů přeorientovali a ostatní se snažili pokračovat, jak jen to šlo nejlépe. Není u koho protestovat, že startovní čára nebyla docela rovná. Vlastně se startovalo trochu jako na „Jizerské padesátce“. Ve vlnách, podle předem určených startovních čísel, poslední až po několika minutách, aby se nepletli těm z první řady do cesty. V první zatáčce se mačkali a čekali, až se celé startovní pole nahustí do několika málo vyjetých stop. Strkali se, chtěli urvat aspoň několik míst, nadávali si, cestou přemazávali. Při troše štěstí se ti lepší probojovali z konce někam doprostřed. Ti na čele závodili tak urputně, že si za celých padesát kilometrů všímali jen projeté stopy před špičkami lyží.
Ale možná je to celé pitomost, jakápak ztracená generace, vždyť co by potom musel povídat třeba můj děda, narozený na konci předminulého století. Když dal dohromady vlastní podnik, přišla válka a jeho budoucnost se proměnila. Zavřeli ho a po válce přišel o všechno. Dostal na výběr ze dvou možností, žít poctivě, nebo táhnout za jeden provaz s první startovní řadou. Vybral si, nezadal si a věřil, že jednou se všechno vrátí do svých kolejí. Neměl to štěstí a nedočkal se. Společně se svými vrstevníky se mnohem spíš on stal naší ztracenou generací.
Nebo můj otec. Na začátku dospělosti se mu změnil život. Dělal něco zcela jiného, než původně chtěl. Také on měl na výběr, ale nezvolil si cestu nomenklaturního zapomnění. V prvním roce důchodu, když konečně došlo k dědou očekávanému politickému zemětřesení, už se na probíhající změny díval jen zpovzdálí.
Žila tu asi jedna ztracená generace za druhou. Ale mezitím probíhaly ty prosté a obyčejné, malé a hezké věci a umožnily mému dědovi a tátovi docela prima život. Navíc skoro celou dobu blízko spalovacích motorů, benzínu, oleje, pneumatik a karburátorů.
Do konce milénia scházelo ještě dost času a my se ptali, jak bude vypadat svět v roce 2000? Dnes je rok 2000 minulostí a život funguje pořád podobně jako tenkrát. Dál nás trápí problémy se spalovacími motory, s benzínem, olejem, pneumatikami a karburátory. Možná jen elektronické vstřikování je teď navíc. A tak si pojďme popřát, abychom dál neřešili nic jiného než spalovací motory, benzín, olej, pneumatiky a vstřikování…
Všechno nejlepší v roce 2015.
Ivo Helikar

---