Soused
Rozhlasový reportér Karel Malina byl můj soused z vedlejšího vchodu.
Zkraje jsem sice věděl, že vedle bydlí nějaký Malina, že bych si ale tohle jméno spojil se známým hlasem, mě ani nenapadlo. Jen jsem občas z okna pozoroval problémy starého pána při parkování jeho červeného favorita. Až jednou na domovní schůzi mi to došlo. Hlas, který mě z rádia provázel sportovními přenosy od nejútlejšího dětství, se nedal s ničím splést. „Můj soused je Karel Malina, ten Karel Malina...,“ projelo mi hlavou. Stejně je to nespravedlivé, seriálové hvězdičky na ulici pozná skoro každý, ale mnohem známější „rozhlasáky“ téměř nikdo.
Pak jsem ho začal potkávat na nejrůznějších motoristických tiskovkách, už jsme o sobě věděli. Skoro pokaždé, když jsme se viděli před barákem, zeptal se, co je v motocyklovém sportu nového a o čem bychom si spolu mohli v éteru povídat. Když něco aktuálního zrovna bylo, GP v Brně, plochá dráha na Markétě, motokros v Lokti, motocyklová výstava v Praze nebo Brně, domluvili jsme se. Přišel jsem pak k němu domů a natočili jsme spolu pro Český rozhlas 2 rozhovor. „Škoda, že vám za to nemůžu nic dát,“ říkával opakovaně. „Oni tam o motorky ani moc nestojí…“ Vždycky jsem mu odpověděl stejně: „Jen to, že s vámi můžu být v rádiu dohromady, je pro mě velká čest.“ Byl to pokaždé zážitek, přede mnou seděl starý pán, kterému ve chvíli, kdy zapnul nahrávání na diktafonu, zajiskřily oči a hlas omládl o třicet let. Bylo na něm vidět, že rozhlas je jeho život.
Naposledy jsem ho viděl na Štědrý večer, vracel se z návštěvy svých dětí. V poslední době už špatně chodil, bylo na něm poznat, že je nemocný. Ani tím svým Favoritem už nejezdil. V lednu se jeho stav ještě zhoršil, poznal jsem to podle toho, že u nás před domem skoro každý den parkovalo auto jeho syna. Ale nevzdával se. Už to bylo vážné, skoro nevnímal, přesto se v nemocnici posadil do křesla a odvysílal mladým hlasem svůj poslední rozhlasový vstup. Druhý den nato zemřel.
Karel Malina byl za posledních šedesát let snad u všeho, co se v našem sportu přihodilo. Na fotbalovém MS v Chile 1962, u olympijských medailí Věry Čáslavské v osmašedesátém, u vítězství božského Aga v Brně, když Jarda Holík dával v hokeji Rusákům na frak, i když Tonda Panenka zneuctil německou bránu na ME v Sarajevu. Z medailí našich sportovců se radoval na několika olympiádách. Zakládal klub Fair play a před pár lety vstoupil do síně slávy Českého rozhlasu. Do historie československého a českého sportu se zapsal nejen typickým a nezaměnitelným hlasem, ale i hlubokými znalostmi všech sportovních disciplín, o nichž tak rád vysílal.
Bude mi chybět. Teprve nyní mi opravdu dochází, jak velkou ctí ty společné rozhlasové rozhovory pro mě byly.