Výstavní střípky
• Nejvíc jsem se styděl, když jsem Peterovi Balážovi vysvětloval, proč jsou u nás místo jedné výstavy hned dvě ve stejném termínu. Nejdřív do telefonu, když nevěděl, na kterou z nich je vlastně pozvaný, podruhé podrobněji a za použití sprostých slov u nás na stánku. Ono se to těžko vysvětluje, když při tom člověk vypadá jako magor, protože do normálu to má daleko.
• Opravdu pyšný jsem, že se podařilo pozvat na náš stánek největší žijící motocyklové legendy napříč disciplínami. Každý den někoho. Když se mě jeden z návštěvníků ptal „Jak se vám podařilo dostat před lidi Květoslava Mašitu?“, odpověděl jsem: „Jen jsem mu zavolal.“ Ono s pozváním těch starších bylo méně práce než s těmi mladšími. Ale neodmítl nikdo z těch, kdo zrovna netrénoval v zahraničí. A když jsme u těch příhod, když jsem bývalým silničním závodníkům děkoval, že si přišli sednout zrovna k nám, odpověděl mi Bohumil Staša svým typickým chraplavým hlasem: „Vždyť oni tam u brněnského Automotodromu nemaj ani židli.“ Všem našim hostům touto cestou děkuji za návštěvu, škoda jen, že se nesešli všichni najednou, byl by to svátek našeho motocyklového sportu. Nejlepší plochodrážník všech dob, nejlepší motokrosař, nejlepší soutěžák a u stolu pil kafe nejlepší silničář. Byl to svátek i takhle, dokonce čtyřdenní.
• Na hlavním pódiu jsem během rozhovoru se Standou Berkovcem pochopil, jak skvělé bylo, že se nám podařilo ve prospěch hendikepovaných rozprodat skoro celou loňskou fotografickou výstavu Jaroslava Sejka. Z třiadevadesáti k prodeji nabídnutých fotografií jich bylo v době výstavy pryč už 84. Než jsem o tomhle optimistickém čísle domluvil do mikrofonu, byly zamluvené další tři kousky. Díky každému, kdo se zapojil, je to pro dobrou věc.
• Zahájení výstavy proběhlo ve čtvrtek a vedle zajímavých osobností se na něm představilo i pár docela pro mě zbytečných lidí. Mezi nimi dvě televizní seriálové prdlanky. Když ta první během prvních třiceti sekund svého projevu na téma, proč má ráda motorky, zopakovala asi desetkrát zájmeno já, odešel jsem. Také nemusím být u všeho.
• Před výstavou jsem se těšil, jak si budu na stánku povídat s lidmi. Během výstavy jsem pak zjistil, že to vůbec není jednoduché. S někým jsem si povídal a někdo jiný už nám čekal za zády, až domluvíme. Mezi tím prošlo kolem deset kamarádů, které nešlo nepozdravit. Byl jsem maximálně roztěkaný a nesoustředil se na nic pořádně. Připadal jsem si hloupě. Jestli jsem tak připadal i někomu dalšímu, omlouvám se. Obyčejně se chovám normálněji.
• Podle jednoho rozhovoru se zdálo, že naší vinou schází v Letňanech značka Kawasaki. Pro ty, kdo by si to mysleli pořád dál, zopakuji, fakt s tím nemáme nic společného.
• Víte, že jsem se před výstavištěm málem popral s jedním hlídačem parkoviště? Předával jsem zrovna parkovačku našemu hostu Michalu Kadlečkovi, když na nás začal jeden z nich křičet. „Slušně,“ opáčil jsem, protože auto asi na 10 sekund zastavilo na místě, kde nikomu nepřekáželo. Strčil do mě. Vrátil jsem mu to s větší vervou a on naštěstí vycouval. Nevím, co bych dělal dál, kdyby pokračoval. Jen jsem na něj s výhružným obličejem zahrozil prstem: „Ty, ty, ty…“ To byste se mě také báli, umím se tvářit hrozně výhrůžně. V redakci se mi nahlas smáli, když jsem jim to potom předváděl.
• Bylo po výstavě. Přijel jsem metrem domů a tři dny se z toho všeho vzpamatovával. Přitom jsem během Motosalonu neměl ani čas zajít na všechna místa, kam jsem zajít chtěl. Třeba k Hondě, za Petrem Hubáčkem, nebo k BMW, za Petrem Königem, nebo ke Kymcu, za Petrem Veruňkem. Když to tak teď po sobě čtu, opravdu nemám nic proti jménu Petr.
• Díky všem návštěvníkům Motosalonu, v sobotu to bylo nejvíc o život. A to hřálo u srdce.
Ivo Helikar