Brněnský Genius Loci
Právě na novinových stáncích a u čerpacích stanic.
Brněnská Velká cena mě vždycky brala. To už máte tak, nejspíš jsem tam byl už jako roční miminko v roce 1960. Asi ano, ale kdo dneska ví? Rozhodně potom až do roku 1967. Že bych nějak vnímal rozdíl mezi předchozím mezinárodním závodem a mistrovstvím světa od roku 1965, přiznávám, nepamatuju se. Byly to prostě závody v Brně, ty největší u nás. A tečka.
Každopádně, abych si to rozdělil, v šedesátých letech jsem tam jezdil coby synek závodníka, v sedmdesátých letech ze zájmu jako divák do Farinky a Baltisbergerovy zatáčky. Moc dobře si vzpomínám, jaký to byl v půllitrech rozdíl zvuku motoru, když projížděly dvoudobé Yamahy a ještě před nimi dva čtyřtakty MV Agusta v sedle s Giacomem Agostinim a Philem Readem. To byla nádhera, ti dva za sebou. Readovi, který byl mezi letošními brněnskými hosty, jsem fandil nejvíc a moc mě potěšilo, když mi kolega Tomáš Gescheidt prozradil, jak skvěle a skromně se během rozhovoru, který najdete v tomto čísle, Read choval. Inu, zase se mi potvrdilo, že většinou, když někdo něco opravdu umí nebo uměl, nemusí si hrát na nafoukanou hvězdu.
Do Brna na GP jsem jezdil i v osmdesátých letech, naposledy na starý okruh, a potom, když se v roce 1987 otevíral okruh nový. Dostal jsem vstupenky včetně visačky do depa přímo od Miroslava Čady. Vyrazili jsme s libereckým bratrancem Frantou ve čtyři ráno, zajížděl jsem tenkrát své první nové auto, červenou škodovku 120 a po trabantu se mi zdála jako neskutečně pohodlné žihadlo. Nový okruh změnil závod, šlo najednou o docela jiné Brno. Dneska už to tak nevidím, ale napoprvé to tak bylo.
Do Brna jsem se vrátil už pracovně hned v novém miléniu. Překvapovalo mě, kolik je do toho světového motocyklového závodění nastrkáno peněz, ale paní časoměřička a v té době šéfová silničářské komise Dobromila Míková mě rychle zchladila, když mi tam pod věží s úsměvem řekla, že peníze v tom sice jsou, ale v pitomém Octavia Cupu je jich ještě mnohem víc. To mě tedy dostala.
A pak už jsem tam zase jezdil pravidelně. Letos jsme v neděli na okruh přijeli společně s Tomášem Gescheidtem, u něhož jsem přespal a za což mu ještě jednou touto cestou děkuju. Jeli jsme dost brzy, vstávali v pět, na okruhu byli někdy kolem půl sedmé. Ještě se netvořily žádné fronty a byli jsme tam mezi prvními, zdaleka však ne první. Dal jsem si v tiskáči dobíjet baterku do foťáku a vydal se na procházku paddockem. Všechno ještě spalo, nikdo nic nekontroloval, jen sem tam někdo mlčky tlačil odněkud někam nějaký náklad. Boxy se začínaly pomalu probouzet. Hodně pomalu. Atmosféra a lidi kolem motorek, všechno bylo jako za mého dětství. Dýchal jsem voňavý závodnický vzduch a nemohl se vynadívat, jak po noci vstává depo do nového dne. Už přestalo pršet a všechno se chystalo na velkou světovou show.
Byla by to opravdu velká, velká škoda, kdybychom o tenhle závod přišli. Už jsem nevěřil, že se dá zachránit. Víte, ten Genius Loci, chcete-li, Duch místa, se moc těžko popisuje, to se musí zažít.
Jsem moc rád, že to snad nebylo naposledy.