---

Minule jsem psal o našich sedmi statečných medailistech v závodech MS silničních motocyklů, a přitom jich ve skutečnosti bylo osm: F. Šťastný, G. Havel, B. Staša, S. Malina, L. Pešek, K. Abraham, J. Kornfeil a… F. Boček. Zapomněl jsem v tom fofru na bronzovou příčku Františka Bočka. Tak se za to všem omlouvám a hlavně se omlouvám Františkově památce. Mrzí mě to. Snad by se to při troše tolerance dalo brát tak, že jako když tři mušketýři byli ve skutečnosti čtyři, sedm statečných mohlo být osm. A ten jeden navíc byl d'Artagnan, tedy nejlepší ze všech. „Je to velký bojovník, když jel, to třísky lítaly. Když nastoupil, hned od začátku proháněl Paruse i Malinu a Frantu Bartoše. Stejně dobře jako malé motocykly dovedl zajet i těžší stroje,“ napsal kdysi o Františku Bočkovi můj táta do jedné knížky.
Když už jsme u té historie, rád bych se vrátil ještě k jednomu nedávnému zážitku a zase ho připomenu otcovými slovy: „Na Gustu vzpomínám jako na milého, hodného člověka a vynikajícího závodníka, jednoho z nejlepších, jaké jsme měli…“ Proč to píšu? Rád bych totiž připomněl ještě jeden pro mě důležitý moment. Svaz veteránů AČR odhaloval v Praze–Vršovicích pamětní desku Gustavu Havlovi. O tom jsme ostatně napsali v minulém čísle ČMN. Pro mě měla tahle sláva ještě jeden významný okamžik. Po osmačtyřiceti letech (!) jsem se tam mohl pozdravit s Gustou Havlem mladším, s nímž jsem v dětství trávil mnohé chvilky v závodnických depech. Asi takhle, museli mi ho představit a on také v té chvíli nevěděl, kdo ho oslovuje. „Jo, to mi něco říká,“ odpověděl mi, když jsem mu řekl své jméno. Kdysi jsem o našich setkáních v závodnických depech napsal do poslední kapitoly knížky Ukradený titul. Myslel jsem si, že je ode mne o rok či dva starší, ale i tady se musím opravit. Je starší o celé čtyři roky, což je v dětském věku docela hodně. A letos oslavil už šedesátiny. Nevěděli jsme v první chvíli, zda si máme vykat, nebo tykat, ale pak jsme se dohodli na tykání. Dva úplně cizí pánové. Nakonec, tenkrát jsme si jistě taky tykali, proč to tedy měnit. Každopádně, byl to docela fajn okamžik, povídat si s kamarádem z doby, na kterou si už skoro nevzpomínáme.
Na odhalování pamětní desky bohužel chyběla paní Havlová, maminka Gusty, manželka Gustava. Už totiž také nežije. Gusta mi vyprávěl, že svého času chtěla sama napsat knížku, jak to všechno v Jawě tehdy probíhalo, a že to nebylo zdaleka tak ideální, jak si někdy myslíme. Zvlášť o některých lidech ve fabrice by někdo případně mohl ztratit iluze. Už to ale nestihla. Nechce se mi do toho dnes znovu rejpat, nestojí to za to. Kdyby to napsala paní Havlová, mělo by to jinou váhu, než kdyby o tom napsal nějaký šťouravý novinář mého typu. Zachovejme si raději iluze o době, kdy Jawa patřila ke špičce. Co bychom za to dnes dali, že?
 

---