---

Začalo to při návštěvě strašnického servisu Honda Milana Chalupníka. Musím přiznat, že u něj vzadu na dílně mě podobné myšlenky přepadají nezávisle na ročních obdobích. Kolem všechna ta motocyklová krása, rozdělané motory, ventilové rozvody, kapoty závodních motocyklů šedesátých let.

Vždycky si tam uvědomím, kde mohla být Jawa, kdyby se před dvaceti lety vrhla na moderní retro jawských čtyřdobých třistapadesátek 2x OHC. Utrhali by jí ruce, doma i ve světě. Ale o tom jsem psát vlastně nechtěl, to jen na okraj.

Druhý den po této návštěvě jsem se dal u počítače do souboje s angličtinou Allanova článku o závodní „Nessie“, který najdete také v tomto čísle. Motorka z dnešního pohledu moc krásy nepobrala, šlo ale o technický unikát. Zaujalo mě hlavně povídání o konstruktérově rodině, jak seděli doma kolem motoru a přemýšleli, co s tím.

Atmosféra jako vystřižená z dílny Milana Chalupníka. Viděl jsem nejen jejich nadšení, ale současně i podobné nadšení českých motocyklových vizionářů, které jsem měl tu čest poznat. Na podobných olejem provoněných lavicích vymýšlel svého času technická vylepšení skvělý technik a čtyřnásobný vítěz Šestidenní Saša Klimt. Takové příběhy mně už od dětství učarovaly. I později, když jsem například obdivoval rozebranou sajdu Tomáše Foukala u něj doma v garáži. Zase šlo o co nejlepší technické řešení a co nejvyšší rychlost.

Jenže ono ani nemusí jít vždycky jen o motocykly a o rychlost. Další den jsme totiž vyrazili v krásném slunečném dni na procházku Prahou. Všude bylo lidí jako máku, to víte, je před Vánoci. Na každém rohu nějaký trh. Stánky podobné jako vejce vejci, samozřejmě plné „staročeského“ sortimentu. I ten ředěný „svařák“ byl všude stejný.

V neděli ráno jsem si v televizi pustil záběry zasněžené Prahy ze začátku minulého století. Také tam byly k vidění předvánoční tržnice. Nějak mi najednou připadaly hezčí než ty současné, i když byly jen černobílé. Právě v té chvíli mě napadlo, jestli nebyl dřívější život takový nějak lidštější, voňavější? I když tvrdší. V poslední době mě i přes technologické vymoženosti, elektroniku, počítače, internet, ABS, GPS, kontrolu trakce přijde naše současnost trochu, jak bych to řekl, instantní.

Startujeme sice dokonalé, ale čím dál tím víc instantní motocykly, v nichž snad už ani není radost se po večerech v garáži vrtat a vylepšovat je. Vaříme si k tomu instantní kafe a v televizi se večer díváme na instantní zábavu. Ale možná mě na tyhle myšlenky přivedl jen ten předvánoční mumraj v ulicích. Doufám, že nastávající Vánoce budou opravdové, a nejen instantní a předvařené.

To vám přeje
Ivo Helikar

---