Jsme v tom až po uši
Je den uzávěrky posledního letošního čísla našich novin. Sedíme teď všichni v redakci a přemýšlíme nad právě končícím rokem. Co nás potkalo příjemného, na co bychom nejraději zapomněli. Trocha sebereflexe nezaškodí a přečíst si o tom můžete na straně 20 a 21.
Možná namítnete, že i to špatné bývá k něčemu dobré. Říká se to tak, ne? Že bychom se z toho mohli poučit a příště už být moudřejší. To se lehko řekne, hůř udělá. Kolikrát už jsem měl v životě pocit, že vím, jak na to, a pak se hloupě znovu spálil.
Třeba moc dobře vím, jak bych měl na motorce jezdit co nejbezpečněji. To už mám teoreticky dávno zvládnuté. Než se však tahle pro můj život důležitá myšlenka dostane od mozku k pravé ruce, je všechno jinak.
Nebo si skoro každé další číslo novin říkám, že bych se měl trochu doučit angličtinu, abych se už příště nemusel tolik trápit nad slovosledem našeho britského spolupracovníka Alana Cathcarta. A začnu s tím hned po nejbližší uzávěrce.
Mám sice v indexu druhého ročníku VŠ zapsanou zkoušku z anglického jazyka, a to dokonce od shakespearovského překladatele, našeho pana profesora, ale víte, jak to tenkrát bylo? Za hranice jsme v osmdesátých letech skoro nevyjížděli a říkali si, k čemu, sakra, nám je ta angličtina vlastně dobrá? Vždyť je kolem tolik zajímavějších věcí, třeba holky nebo chlast...
Pan profesor nás znal, viděl nám do duše víc, než jsme si mysleli, a ke všemu byl slušný člověk. Šetřil nás tedy a jak jsme pak na konci čtvrtého semestru jeden po druhém zkroušení lezli k němu do učebny na zkoušku, každého přivítal sympatickou otázkou: chcete trojku, nebo vyzkoušet?
Hádejte, co jsem mu odpověděl? Co jsme mu jeden po druhém odpověděli? A teď to mám, je to tak trochu prokletí mé generace, zase musím spoléhat, že co neumím, nějak okecám. Nakonec, při troše dobré vůle i tomu Alanovi rozumím, tak co.
Nebo doma, říkají mi v poslední době často, doufám, že na tu motorku už nesedneš. Neboj, nesednu, vždyť na to jsou v redakci mladší kluci, třeba Honzis nebo David, odpovím přesvědčivě, ale pak se jdu raději do koupelny k zrcadlu podívat, jestli ten vytlačený rámeček od přilby už na mém obličeji není vidět.
Nebo jako nedávno. Dívám se v televizi na závěrečnou silniční motocyklovou Grand Prix Valencie a najednou se přistihnu, že u toho nadskakuji vzrušením jako malý Jarda. Uklidni se, vždyť ti o nic nejde, říkám si zase v duchu. Jenže mi to není nic platné, nadskakuji dál, jsem v tom prostě až po uši.
A ještě ke všemu, doufám, že nás je v tom po uši co nejvíc. O tom ty naše noviny vlastně jsou…
Ivo Helikar