---

Tak přesně tenhle názor jsem zastával ještě před několika lety. Jenže pak mě samotného vytočil můj vlastní negativismus (naštvat se na svoje naštvání, to už je negativismus na druhou, haha) a rozhodl jsem se, že si vlastně nechci kazit půlku života lamentováním. Dost pomohlo, že jsem se z Prahy, kde je zima velmi depresivní záležitostí, odstěhoval na venkov a do míst, která jsou sněhu podstatně zaslíbenější. Sjezdovky, běžky, vše prakticky u baráku, to je podstatně lepší fyzické vyžití než hekání v přetopené posilovně kdesi uprostřed sídliště. Kam se vám stejně nikdy nechce, aby na vás někdo neprskl nějakou rýmičku. A jak tak koukám ven, co nám přináší slibovaná tlaková níže, už se těším, jak si několikrát denně rozhýbu kostru s hrablem, abychom se vůbec dostali k silnici. Nečekal jsem, že to kdy řeknu, ale zimu mám rád.
Což neznamená, že mi z ní taky už trochu nešibe. Večer před spaním v duchu buď okruhuju, nebo motokrosuju, nebo, a to teď nejčastěji, trialuju. Že to vůbec, ale vůbec neumím? V tom je právě to kouzlo zimy. Člověk má čas. A ten čas se dá využít k objevování nových věcí. K čučení na instruktážní videa na youtubu, ke čtení různých moudrých knih, kde se dozvíte, že vlastně vše, co jste na motorce dělali, jste dělali blbě. I umění jízdy na motorce je záležitostí celoživotního vzdělávání, a pokud chcete jezdit dobře, neměli byste spoléhat na to, že už přeci jezdíte dlouho. Že jezdíte dlouho, totiž neznamená, že nejezdíte blbě. Teď, když už člověk začíná být pěkně natěšený, je ideální doba na sosání nových informací, aby je pak na jaře mohl začít přenášet do praxe.
A já mám na zimě rád ještě jednu věc – předsezonní testování závodníků. Možná to sleduji s větším zaujetím než potom samotné závody. Protože vám sice všichni řeknou, že vlastně o nic nejde, jenže – jde. O psychiku. A proto by mě strašně zajímal pohled do mozkoven všech současných hvězd MotoGP na konci prvního dne testování v Sepangu, kdy se na špičce tabulky s časem rychlejším, než se jezdily za celý víkend při loňské Velké ceně Malajsie, objevil Casey Stoner. Kluk, který závodění už před čtyřmi roky pověsil na hřebík, protože motorky má sice rád, ale nebaví ho ta šaškárna kolem. Představte si, že jste královsky placená superstar jedné z nejprestižnějších a nejsledovanějších sportovních disciplin na světě, máte přísný životní režim, maséra, psychologa, trenéra, jste vlastně šlechtěný pejsek na rychlost – a pak vám vypráší kožich borec, jenž, zatímco vy tvrdě dřete, chodí na ryby, hraje golf nebo učí dceru jezdit na kole. Jasně, o nic nejde…

Hezký zbytek zimy přeje

Honzis

---