---

Protože tyhle dva stroje patří do „té druhé“ skupiny motorek. Té, která by emočně labilním jedincům, v běžném životě sedlajícím stroje první skupiny (spolehlivé, praktické a mnoha jinými způsoby nudné), měla být buď zakázána nebo podávána v kontrolovaném prostředí místo psychofarmak.

Manekýn nebo drsňák
Monster je praotcem téhle kategorie. První generace, která vydržela ve výrobě neuvěřitelných 15 let, už byla trochu vyčpělá. A tak tady letos máme generaci druhou, prakticky od píky novou a s designem, který se buď hodně líbí (hlasuju pro), nebo jej pravověrní Monsteristé zatracují. Tak jako tak, tohle je prostě jiné svezení!
Super Duke se přihlásil do boje o přízeň psychopatů v roce 2005, ovšem hned se usadil na špici. Od roku 2007 je v oběhu druhá generace s větší bandou, nižší spotřebou a ne tak nervním podvozkem. Zatímco Ital je prostě manekýn, Rakušan sází na drsné hrany. Mimochodem, jeden nejmenovaný americký guvernér a herec-kulturista pochází právě z „ésterajchu“, u nich se tyhle tvary asi nosí…

Jak se sedí
Monster 1100 je do značné míry identická s menší 696, co se pocitu „na místě“ týče, jenom registrujete vyšší sedlo. Papír říká, že o 40 mm, a váš rozkrok říká, že sedlo není tolik skloněné a tudíž sjíždíte na bandu méně. Stejně je ale lepší jezdit v kůži – v džínách se občas musíte hodně zapřít koleny o jinak nádherně tvarovanou nádrž, abyste v trenkách neměli velikonoční vajíčka… Každopádně malý Monster má sedlo opravdu nízko a jedenáctka „tak normálně“, což vychází ze zaměření: 696 je jasný girl-bike, 1100 totální chuligán.
Posaz na jedenáctce je výrazně sportovní s tělem v předklonu, ale už to není k řídítkům taková dálka jako dřív – cítíte, jak je celá motorka výrazně kratší. Stupačky jsou v optimální výšce, ale úplně jedničkové to není – u předchozích modelů S-R jsem nadával, že nemůžu pravou nohu dát na špičku, aniž bych nekopal do svodů výfuků a stupačky spolujezdce, u novinky mi obě paty od sebe roztahuje rozšiřující se držák stupaček obou. Ergonomicky je ale jedenáctka daleko nad úrovní starších modelů a plně na úrovni roku 2009. Jen mě to pobavilo…
Super Duke je překvapivá „sedačka“ s opravdu vysokým tuhým sedlem a užšími řídítky, stejně jako na Monsteru kónickými hliníkovými. Posaz je uvolněnější a z první dobrý ani tolik neláká k rychlé jízdě. Přístrojová deska sestávající z ručičkového otáčkoměru a digitálního displeje není zdaleka tak sexy jako bíle podsvícený celodigitál Ducati, funkčně nemám výhrad ani k jedné.

Krouťák na rozdávání
Vzduchem chlazené dvouventilové véčko Ducati ve starší litrové i novější jedenáctkové (nyní poprvé i v Monsteru) verzi znám dost dlouho na to, abych tušil, co mě čeká. Tenhle motor nemá papírově koně, ale pokaždé neználky překvapí, jak hutně táhne v nejčastěji využívaných otáčkách. Ovšem tentokrát jsem se i já šel zeptat, co s tím v Itálii udělali, protože v takovémhle naladění jsem jej ještě nezažil!
Tohle není uhlazený chod japonských čtyřválců: popojíždění v koloně kolem 2000 otáček je za trest, jedenáctka sebou škube jak epileptik, a stejně tak opatrný rozjezd bez plynu vám osladí okamžitým zdechnutím. Prostě vás donutí, abyste ten plyn přidali - a má vás v hrsti, protože od té chvíle se nerozjedete jinak než s předním kolem v luftě (ta lehkost, s jakou panáčkuje na požádání, je neuvěřitelná) a budete okázale ignorovat všechny rychlostní limity, protože krouťák v oblasti mezi 4000 až 6000 je návykový.
Omezovač zasahuje už v nějakých osmi tisících, ale ani to nevadí, zpřevodování je dostatečně dlouhé, abyste nemuseli moc řadit – na šestku při 5000 jedete 150 km/h. A stejně jako na starší verzi, i na novince je tato rychlost pohodová, což je mezi naháči věc nevídaná. Až nad 170 jsem se začal cítit mírně nekomfortně…

Sportovní dědictví
Super Duke má moderní srdce s vodním chlazením a čtyřmi ventily na válec a podle toho se také chová – baží po vysokých otáčkách a když překročíte 7000 a začnete využívat jeho téměř o čtvrtinu větší výkon, pochopíte, „co všichni na těch kátéemkách mají“. I tady se však setkáte se škubáním – zatímco u Ducati bych jej připsal na vrub samotnému motoru, tady je na vině vstřikování.
Sportovní dědictví u značky, která ještě donedávna dělala jenom závoďáky, je evidentní, čemuž odpovídá i zlehka jdoucí přesná spojka a podobně kvalitní převodovka. Ta je zase nakvaltovaná hodně nakrátko, pěti tisícům otáček odpovídá na šestku 130 km/h a do té doby pořád řadíte a cítíte se hodně sportovně. Vzpřímený posaz a minimální aerodynamická ochrana ovšem znamená, že na déletrvající jízdu nad touto hranicí musíte mít patřičně vyvinuté krční svalstvo. A vyvinutá by měla být i vaše peněženka, až půjdete tankovat, protože zatímco u Monstera se mi i při svižné jízdě silně nepředpisovými rychlostmi podařilo spotřebu stlačit k neuvěřitelným pěti litrům, Super Duke při dokonce lehce pomalejším vejletění nebral pod 6,5.

Tlumiče řízení, prosím!
Podvozky obou strojů tvoří příhradové rámy a nastavitelné odpružení. Po důkladném seřízení na standard (nějaký hračička asi z nudy točil kolečky a šrouby sem tam a wépéčka kátéemky jsou docela citlivá) se tady jeví v mírně lepším světle právě Super Duke, ovšem, a za to zaslouží Italové velikánskou pochvalu, Monster se mu hodně lepí na paty. Super-vévoda je optimálně tuhý a stabilní, i když tlačíte na pilu, Obludník přeci jen občas projeví svou živočišnost. Oběma bez rozdílu by potom velice slušel tlumič řízení.
V čem je rakouský stroj definitivně lepší, jsou brzdy. Oba motocykly mají výbavu „vše radiální“, ovšem zatímco u KTM jste z citlivosti a účinku brzd přímo nadšení (na tom si tahle značka zakládá), v případě Ducati se jedná jen o průměr. Škoda, že esková verze nemá jako u Hypermotardů monobloky z 1198, Monsteru by moc slušely.

Zdání klame
Postavili jsme proti neoficiálnímu králi dvouválcových sportovních naháčů od KTM novou generaci motorky, která tohle všechno začala. Zdálo by se, že podstatně slabší prastarý vzducháč nemá proti sofistikovanému sportovnímu vodníkovi sebemenší šanci a nic na tom nezmění ani nový podvozek. Jenomže ono to vůbec není tak jednoznačné.
Protože on ten prastarý vzducháč je překvapivě akceschopný a zatímco u Super Duka vás zážitky čekají až v horním pásmu otáček (berte to s rezervou, mluvíme o litrových dvouválcích), kde jej musíte udržovat řazením, u Monstera vystačíte s jedním kvaltem a krouťáku máte pořád dost. Navíc jste na něm tak nějak samozřejmě rychlí, díky dlouhým kvaltům a dobré aerodynamice, kdežto na KTM už tou dobou máte pocit, že něco hrotíte.
A pak je tady ještě jeden faktor, který je čistě subjektivní. Super Duke je sportovec, Monster chuligán. Motor KTM se vzteká, Ducati duní. Na KTM se dá jezdit i pomalu, na Ducati se mi to nepodařilo. Ty emoce tam byly silnější než rozum. Proto já sám za sebe zvedám palec pro Itálii. 

---