---

Ne, neděste se. Nejedná se přímo o revoluci, jelikož půjde o motocykly s dojezdem na jedno dobití okolo sta kilometrů a ve výkonové třídě odpovídající padesáti kubíkům. Yamaha chce zahájit sériovou výrobu v roce 2010, Honda až o rok později, přičemž cílovým zákazníkem by měla být především japonská pošta. Tamní doručovatelé by měli vlastnit flotilu 90 000 (!) těchto strojů.

Tato informace nutí k zamyšlení, kam se motoristický a potažmo motocyklový svět bude jednou ubírat. Nejde pouze o vzrůstající ceny pohonných hmot a mizející celosvětové zásoby černého zlata. Dokonce nejde ani o exhalace vypuštěné do ovzduší, které se sice díky přísnějším normám snižují, ale kvůli rapidně vzrůstající výrobě v Číně naopak narůstají. Jde především o technologický pokrok. Samozřejmě, první impuls k hledání alternativního zdroje – nebo v tomto případě pohonu – vzešel právě z potřeby získat nezávislost na ropě.

Obě značky jsou na motoristickém trhu významnými hráči, a to je celkem pádný argument, proč takovou zprávu brát vážně. Navíc konkurenční boj může odstartovat i u ostatních výrobců novou éru motorismu. Jistá analogie s prvními hybridními pohony se tu přímo nabízí.

Začínalo se na autech
Ještě před pár lety se na první skutečně komerční vlašťovky hybridních automobilů hledělo většinou nedůvěřivě. Například na první generaci Toyoty Prius se většina motoristů dívala spíše jako na moderní technologický výstřelek, který je sice funkční, ale výkonem příliš neoslní a baterie musí být v delší době nečinnosti pod udržovacím napětím. Navíc byl Prius poměrně drahý a paradoxně ani nebyl nijak daňově zvýhodněný, jak se na ekologický vůz sluší a patří. Názor mnohých se však musel změnit, když Lexus přišel na trh s prvním vysoce výkonným SUV, s modelem RX400h. Baterie se opět o něco zmenšily, tentokrát se o nich dalo hovořit jako o opravdu bezúdržbových. Ovšem baterie stále nebyly dostatečně malé. Co schováte dobře do SUV, se už nemusí vejít do menšího vozidla. Ale vývoj se nezastavil, dnes japonský výrobce prodává luxusní limuzíny s hybridním pohonem. Americký Chevrolet chystá již za necelé dva roky sériovou výrobu modelu střední třídy – Volt. A o něm se už hovoří více jako o elektrovozu než jako o hybridu.

Masový nástup skutečných, plně elektrických vozidel však může přijít teprve tehdy, až technologický pokrok umožní akční rádius kteréhokoliv typu vozidla přiblížit se k hranici 400 km. Nebo ještě lépe ji překoná. Proč zrovna 400 km? To je průměrný dojezd dnešních automobilů na plnou nádrž. Představa, že potom své auto nebo motorku napíchnete doma do zásuvky, také nemusí být úplně přesná. Někdo prostě nechce anebo nemůže čekat celý nabíjecí cyklus. Zrovna tak představa, že se současná síť čerpacích stanic adaptuje na nové podmínky, nemusí být úplnou sci-fi. Místo za plnou nádrž benzínu zaplatíme jen rozdíl mezi prázdnou a plně nabitou baterií. Za takovou vizí stojí hodně úsilí už jenom například ve standardizaci. Ale nepřekonatelný problém to jistě není.

Odhadnout, kdy dozraje čas na úplný odchod benzínových a naftových agregátů, lze těžko a „seknout se“ dá o dvacet let i více. Spoustě dnešních milovníků jedné stopy by dozajista chyběla opojná vůně benzínu a ten úžasný zvuk linoucí se z koncovky výfuku (který – jen tak mimochodem – musí být čím dál víc tišší) a vibrace nesoucí se od motoru rámem až do morku kostí. Kdo měl možnost vyzkoušet jízdu s elektromotorem v kombinaci s hypoidní převodovkou v Lexusu, určitě potvrdí, že to něco do sebe má. To, co nám současníkům připadá jako hudba z Marsu, bude jednou našim potomkům připadat úplně normální a naopak oni nebudou chápat, jak jsme mohli na něčem tak hlučném, smradlavém a vibrujícím jezdit.

---